Stáří pánbůh
Potkala jsem ho, když nám bylo asi tak dvacet, na Silvestra na jedné chatě u kamarádů kousek od Prahy. Fůra sněhu byla, Pavel Bobek zpíval a my s Kaplickým seděli na pohovce a bavili se o architektuře. A o architektuře jsme se bavili v podstatě celý život, až do doby, než zemřel. Byl součástí mého života, ať už jsme spolu žili, nebo ne. Byla jsem pro něj ta první, komu zavolal, když se mu narodila dcera, a i když jsme každý dělali něco jiného, mentálně jsme si velmi dobře rozuměli. Jeho přístup k životu byl vyhraněný a výjimečný. Měl extrémní názory, argument pro něj neexistoval, a když mu někdo stál v cestě, skončil s ním. Měl ale neuvěřitelné nadání. Jsem vděčná za to, že jsem ho tak dobře znala a že se mnou vydržel, protože kromě Pavla Bobka jich nebylo mnoho.
LN Může to dvěma architektům spolu klapat?
Jde to, ale většinou se jeden musí stát oporou toho druhého, který rozhoduje. Asi to nemůže být vyrovnané. My jsme se rozešli, protože jsme si každý chtěli dělat to svoje. Pak si vzal Amandu (architektka Amanda Levetová – pozn. aut.), se kterou se rozešel z úplně stejného důvodu. S Eliškou by to asi vydržel, protože není architektka. Můj tatínek říkal, že jestli vystuduju architekturu, vezmu si architekta a budu architektovou ženou. Já ale neumím být architektovou ženou… A asi ani ničí ženou. (smích)
Architekti by nejraději pracovali jen na domech, protože si myslí, že jsou nejdůležitější, není to ale pravda. Většinu času trávíme uvnitř budov a interiér, který nefunguje, náš život ničí.
LN Když se procházíte Prahou, postrádáte v níKaplického knihovnu?
Já bych tu knihovnu samozřejmě moc ráda viděla. Tenkrát se ale dívala na Hrad, když žil ještě Václav Havel. Kam by se dívala teď? Navíc kdyby se postavila dnes, byla by to už jen interpretace Kaplického knihovny, knihovna už je jinde. Málokdo si uvědomuje, kolik práce ještě existuje mezi projektem a jeho realizací.