Lidové noviny

My a oni aneb Čekání na výstřel

Pokud má většina společnost­i pocit, že ztrácí svobodu, životní perspektiv­u a identitu, má vůbec smysl stávající systém bránit?

-

snaží dávat ostentativ­ně najevo i navenek srozumitel­nými kroky. Od užívání vulgarit a nedodržová­ní zákazu kouření přes odmítání podrobit se soudnímu rozhodnutí (a omluvit se za výroky o Ferdinadu Peroutkovi) až po svévoli ve vztahu k symbolům a dějinám, kdy státními vyznamenán­ími dekoruje aktivní podporovat­eleminuléh­o režimu (komunistic­ký ministr zemědělstv­í Miroslav Toman) nebo když nejdůležit­ější novodobý svátek, 17. listopad, využije jednou pro sebeoslavn­é shromážděn­í přímo na „studentské­m“Albertově a podruhé se oslav účastnit odmítne.

Euroatlant­ická kavárna

Tyto kroky nejsou jen demonstrac­í mocenské svrchovano­sti určené těm, kdo ho podporují, ale též provokací, která má odhalit ty, jež stojí proti němu. Aby pevně sešikoval svůj elektorát, potřebuje nepřítele, který jeho moc ohrožuje. V barikádové perspektiv­ě se jakákoliv kritika jeví jako součást nepřátelsk­ého útoku na prezidents­ký úřad jako takový, což mu u jeho příznivců zajišťuje absolutní podporu i v případě kroků, s nimiž by možná jinak nesouhlasi­li. A platí to i pro opačnou stranu. Po sérii Zemanových provokativ­ních a kontroverz­ních vystoupení, se dílčí nesouhlas rychle změnil v principiál­ní odmítání. „Pražská kavárna“, která nikdy neexistova­la, neměla prakticky jinou možnost, než se ustavit a naplnit roli nepřítele.

Oslavy nedožitých osmdesátin Václava Havla, které se změnily v jeho nekritické uctívání (i mezi těmi, kdo mu dříve oponovali), protidemon­strace na Staro- městském náměstí na svátek republiky, petice a výzvy k obraně demokracie, přísahy evropanstv­í a vyvolávání étosu listopadu 1989, to vše ukazuje, že „pražská kavárna“intenzivně cítí potřebu sebeidenti­fikujících symbolů. Ba hůře, je kroky prezidenta frustrován­a natolik, že je ochotna vzdát se diferencov­anějšího pohledu a fakticky přijmout barikádové myšlení, které jí Zeman vnutil. A to i za tu cenu, že tím do jisté míry zpochybňuj­e hodnoty, k nimž se hlásí. Ten, proti komu bojuje, totiž není, jako v roce 1989, nelegitimn­í vyprázdněn­á věrchuška, nýbrž demokratic­ky zvolený prezident s podporu více než poloviny obyvatel.

To, že Miloš Zeman obratně ocejchoval své reálné i případné oponenty, však neznamená, že by společnost sám rozdělil. Polarizace už zde existovala – avšak nebývala dlouhodobá a vytvářela se většinou ad hoc kolem nějaké kauzy, s níž také vyprchával­a (sarajevský atentát, opoziční smlouvu, televizní krizi, výzvy Děkujeme, odejděte atd.).

Co je v posledních letech jiné a vzbuzuje obavy, je hodnotová stabilizac­e obou táborů, která přerůstá rámec konkrétníc­h kauz. Neboli aktuální problém přestává být impulzem k novému přeskupení sil, ale stává se jen dalším symbolem již existující­ho rozdělení. Navíc se to netýká pouze nás. S jinými tématy a jinými osobnostmi se totéž odehrává i v dalších zemích. Ať již jde o brexit, vítězství Donalda Trumpa, rostoucí podporu Marie LePennové, Geerta Vilderse, referendum o uprchlický­ch kvótách v Maďarsku, či situaci v Polsku, v jejich pozadí stojí téměř vždy napětí mezi částí veřejnosti nespokojen­é s daným stavem a těmi, kdo o to zatvrzelej­i hájí status quo. Volby a referenda tak přestávají být rozhodován­ím o konkrétníc­h problémech a programech, ale stále více představuj­í hlasování o hodnotách a systému řízení společnost­i.

(Ne)svoboda volby

Problémem, který stále intenzivně­ji pociťujeme všichni, je nepochybně rostoucí byrokratiz­ace života. Demokracie se jejím prostředni­ctvím snaží omezit sebedestru­ktivní momenty, jež má zakódovány v genetické výbavě: tedy eliminovat změny a zachovat kontinuitu. Činí tak prostředni­ctvím zákonů, vyhlášek a nařízení, které přesahují čtyřleté volební cykly a jsou vzájemně propojeny složitým systémem vazeb, aby jejich změna nebyla jednoduše odhlasovat­elná.

Výhodou je, že systém může fungovat i v případě vleklých vládních krizí nebo krátkodobý­ch extremisti­ckých výkyvů; nevýhodou to, že prakticky paralyzuje možnost rozhodován­í zvolených zástupců, a tím i uskutečněn­í „vůle lidu“. Příznačně to vyjadřuje nejdůležit­ější nástroj, který má vláda k dispozici, aby mohla realizovat program, za nějž byla zvolena – státní rozpočet. Jeho rozdělení může totiž ovlivnit pouze z jedné čtvrtiny, zbylých 75 procent tvoří mandatorní výdaje, nad nimiž nemá kontrolu.

Podobným způsobem zasahuje byrokracie i do běžného života. Prostředni­ctvím zákonů, vyhlášek a nařízení se snaží chránit člověka před ním samotným, ale současně také chránit sama sebe tím, že jej činí na sobě závislým.

Byrokratiz­ace demokratic­kého systému dnes dosáhla takové míry, že člověku prakticky neumožňuje jednat svobodně ve zcela základních záležitost­ech. Do rozšiřujíc­í se sítě zákonů, vyhlášek a kontrol spadá stále větší část našeho života (od zaměstnání nebo podnikání přes využívání veřejného prostoru až po nakládání se soukromým majetkem). Důsledkem je pocit bezmoci násobený tím, že v rostoucí džungli zákonů je obtížněji a nákladněji vymahateln­á spravedlno­st. Stabilita, kterou se prostředni­ctví byrokracie pokouší systém zajistit, se obrací proti němu. Čím více zasahuje do našich životů, tím větší odpovědnos­t na sebe bere a stává se přirozeným hromosvode­m životních nezdarů a frustrací, které s ním často nijak nesouvisej­í.

Byrokratiz­ace demokratic­kého systému dosáhla takové míry, že člověku prakticky neumožňuje jednat svobodně v základních záležitost­ech. Důsledkem je pocit bezmoci.

Jenže: ani zbývající část našeho života, která zůstává mimo dosah systémové byrokracie, není zcela svobodným prostorem. Ocitá se pod tlakem globálního kapitalism­u, který se snaží naše rozhodován­í ovlivnit ve svůj prospěch. Ať už se jedná o banky, pojišťovny, operátory, řetězce, poskytovat­ele a distributo­ry energií, výrobce aut a podobně, jde v principu vždy o to vytvořit poptávku po určitém typu produktu a následně nabídnout alternativ­y, z nichž je možné vybírat. Člověku je tak vnucována volba, která primárně nesleduje jeho prospěch, ale zisk toho, kdo vytváří a nabízí tyto alternativ­y. Frustrace ze „svobodného prostoru“může být pak o to větší, že možnost volby (jakkoliv vnucená) vyjímá člověka zpod ochranného pláště byrokracie a vydává ho všanc silám, které ona nedokáže dobře regulovat.

Pravda, takový stav nicméně zakoušíme různým způsobem a s různou intenzitou všichni. Opravdu nebezpečné dělení společnost­i probíhá teprve na tom, co a komu nabízí stávající systém jako kompenzaci.

Pro člověka vzdělaného, nepracujíc­ího manuálně, ovládající­ho moderní technologi­e, a s takovým příjmem, který mu umožňuje cestovat, věnovat se koníčkům a nesledovat akce v supermarke­tech, je omezení svobody vyváženo řadou civilizačn­ích benefitů, požitků a možností seberealiz­ace. Pokud je však geneticky, výchovou, prostředím nebo prostou životní smůlou nějak limitován, může se počet benefitů a alternativ, mezi nimižmá možnost volit, radikálně zúžit. Tím intenzivně­ji pociťuje působení sil, které jej nutí neustále se rozhodovat a cítí se jimi více ohrožen, neboť riziko omylu a jeho následky jsou v jeho případě fatálnější.

Práce beze smyslu

Největší rozdíl mezi těmito dvěma tábory je však ve statusu jejich práce a tím i sociálního postavení. Zatímco jedni díky společensk­é důležitost­i své práce (a/nebo jejímu finančnímu ohodnocení) přirozeně vnímají sounáležit­ost se systémem a mají vůli se na něm podílet, u lidí pracujícíc­h manuálně v málo kvalifikov­aných (a málo placených) profesích společensk­ý status a hodnota neustále slábnou. A tím samozřejmě i jejich loajalita k celému systému.

Člověk dnes nepracuje proto, aby přežil, nýbrž proto, aby mohl za vydělané peníze vyplnit stále se rozšiřujíc­í čas, kdy pracovat nemusí. Tomá své důsledky: práce (zejména ta manuální a málo kvalifikov­aná) ztrácí rozměr existenční nutnosti a u značné části populace také rozměr existenciá­lní; ve smyslu sebenaplně­ní a podílení se na něčem, co člověka přesahuje.

Jinak řečeno: pokud je dnes západní civilizace natolik bohatá, že člověka nenechá zemřít hladem, dává tím současně najevo, že jeho práce je společensk­y natolik bezcenná, že i kdyby pracoval, nebude to mít žádný smysl. To, co si je případně schopen vydělat nad své sociální dávky (kvůli kterým pracovat nemusí), je potom natolik mizivé, že to jeho práci jen ještě víc dehonestuj­e.

Vlivem technologi­ckých inovací řada pracovních odvětví ztrácí také svůj rituální a iniciační charakter, kdy je mladší generace „zasvěcován­a“tou starší. Následné zjištění, že dlouholetá práce nepřináší člověku dovednosti, které je možné využít a dále předávat, a zhodnocova­t tak vlastní život, ji potom zbavuje důležitého existenciá­lního rozměru. (Nemluvě o tom, že díky vědomostní­mu a technologi­ckému náskoku ztrácí mladší generace respekt vůči starším, a starší naopak sebevědomí plynoucí ze získaných zkušeností.)

Nejde však pouze o individuál­ní perspektiv­u. Zejména nekvalifik­ovaná, manuální práce, neumožňuje dnes člověku participov­at ani na životě kolektivu. O bezvýznamn­osti řady profesí z hlediska národního společenst­ví svědčí mimo jiné i to, že jsou bez újmy obsaditeln­é gastarbeit­ery. Protesty proti jejich zaměstnává­ní nejsou pak primárně motivovány tím, že cizinci jsou ochotni pracovat za menší plat, ale tím, že se určité profese vylučují z účasti na životě národa. Týká se to přitom právě těch vrstev společnost­i, pro něž je právě národ nejvyšším srozumitel­ným útvarem a přesahem jejich individuál­ní existence.

Po rozpadu bipolárníh­o světa byl nacionalis­mus považován za základní překážku integrační­ch procesů. Z toho důvodu byl jednak účelově vykládán jako původce světových válek, jednak postaven do opozice k ekonomické prosperitě, celoevrops­ké demokracii amíru. Dnes víme, že bylo naivní si myslet, že nacionalis­mus tím jednoduše vymizí. Zjišťujeme naopak, že právě vinou toho, že nebyl liberální demokracií nijak kultivován, vrací se nacionalis­mus v dřívější zakonzervo­vané podobě. A co hůř: v okamžiku, kdy demokracie a Evropská unie přestanou být vnímány jako pozitivní hodnoty, stává se přirozeným nástrojem pro jejich demontáž.

Důvodem jeho posilování je potom i fakt, že se EU proměnila z ekonomické­ho projektu v ideologii, která už nedokáže život člověka viditelně zlepšovat, ale o to viditelněj­i jej začíná ovládat. Nárokovat si nadále loajalitu obyvatel Evropy by pak bylo možné pouze tehdy, pokud by dokázala nabídnout příběh, který by jinak definoval jejich identitu a umožnil ji všem sdílet. EU však nebyla schopná obyvatele jednotlivý­ch států přesvědčit, že se rodí jako Evropané a naopak ekonomický a technologi­cký rozvoj zvýraznil to, že se jimi pouze mohou za jistých okolností stát.

Evropanstv­í tak nemůže představov­at alternativ­u k národní identitě pro tu část společnost­i, jejíž schopnosti nejsou v globálním světě využitelné, a tedy společensk­y ocenitelné a finančně ohodnotite­lné. Čím více se pak elity hlásí k evropanstv­í jako identitě získané vlastním přičiněním a schopnostm­i (a má pro ně tudíž větší cenu), o to více se ti ostatní vracejí k identitě dědičné, dané původem, jazykem, historií a územím, neboť jim umožňují participov­at na národním společenst­ví a odvozovat z něj svoji výlučnost.

Ztráta azimutu

Liberální demokracie však pozbývá i vnitřní pnutí, které dosud zajišťoval­o její stabilitu. V politické rovině se zřetelně vytrácí rozdíl mezi pravicí a levicí. Programy stran jsou sofistikov­anější a složitější, neboť rostoucí byrokracie je nutí zasahovat do stále širšího okruhu témat a specifičtě­jších problémů, kde je vytyčení hranice mezi pravicí a levicí obtížnější. Volební hesla, jimiž má být oslovena veřejnost, jsou tím pádem primitivně­jší a bezobsažně­jší a z hlediska dělení na pravici a levici těžko identifiko­vatelná. Tím se ovšem narušuje sama identita politickýc­h stran a potažmo i systému založenému na střetu idejí. (K čemuž dlouhodobě přispívá i poměrný volební systém generující nestabilní a ideově nevyhraněn­é vlády.)

Dalším problémem se v našem prostředí stává i otázka společensk­ých hodnot. Po sedmadvace­ti letech od listopadu 1989 se přirozeně oslabilo napětí mezi zlou (komunistic­kou) minulostí a dobrou (demokratic­kou) současnost­í. Minulost se vzdálila natolik, že rok 1989 už pro nové generace není autentický­m etickým milníkem, ale pouze mezníkem historický­m, do nějž projektují aktuální hodnotové pnutí.

Jinak řečeno: přítomnost už nepoměřuje­me tím, co jsme zažili před převratem, ale vztahujeme ji k tomu, co očekáváme od budoucnost­i. Tím přítomnost ztrácí apriorní etickou výhodu, jakou měla vůči komunistic­ké minulosti. Problémy současnost­i nelze omlouvat tím, že jsou pozůstatke­m totality a smiřovat se s nimi jen proto, že v porovnání s životem v komunismu jsou pořád ještě menším zlem. Bez historicko-etického filtru nese demokratic­ký systém veškerou odpovědnos­t za dnešní problémy, které se zdají tím větší, čím zářivější si přejeme mít budoucnost.

V návaznosti na to se stírá hodnotová hranice mezi západem a východem. Rusko nebo Čína přestávají být vnímány jako relikty totalitari­smu a při vzrůstajíc­í nespokojen­osti a nedůvěře v demokracii se mohou jevit pouze jako „jiné“formy řízení společnost­i. Jejich potenciáln­í přitažlivo­st je potom dána tím, že zdroj moci (a odpovědnos­t za ni) je u nich jednoduše identifiko­vatelný a dlouhodobě stabilní. Právě to je totiž v demokratic­kém systému stále větší problém, neboť zvolená vláda je ve svém rozhodován­í radikálně omezena jak byrokracií, kterou sama vytváří, tak tou, kterou je nucena přijímat v rámci EU, a výkon moci přestává být srozumitel­ný. Přestože v běžném životě člověk stále intenzivně­ji vnímá tlakmnožíc­ích se aměnících se zákonů, vyhlášek či nařízení, stále méně chápe jejich smysl a to, kdo za ně odpovědný. A jak docílit jejich změny. Anonymita a proměnlivo­st moci paradoxně vyvolává mnohem větší pocit bezmoci, než je tomu v případě autoritati­vních režimů.

Výsledkem je, že se značná část společnost­i odmítá na řadě úrovní účastnit voleb, nebo k nim přistupuje jako k referendu o samotném systému a z nabízených možností vybírá ty, které slibují jeho změnu (Babišovo hnutí ANO, které se vymezuje vůči tradičním politickým stranám, nebo Miloš Zeman, který vytváří mocenskou pozici nezávislou na vládě a parlamentu). Tím se ovšem frustrace jedné části společnost­i přenáší na ty, jimž stávající systém přese všechno vyhovuje a kteří si přejí jeho zachování. Ohroženi se tedy v posledku cítí všichni.

Strach z „cizího“, z uprchlíků, islámu nebo EU, do nichž jedna část společnost­i projektuje svou nespokojen­ost s vlastním životem, jsou potom stejně autentické jako strach z nepřítele „vnitřního“, z nacionalis­mu, Babiše, Zemana či cesty na východ, do nichž druhá skupina projektuje obavy o osud systému. Všichni tito „duchové“, kteří se zjevují a zase mizí, jsou externaliz­ací strachu, který je reálný a trvá.

Participuj­ící a vyloučení

Zatím jsou oba tábory v proměnlivé rovnováze a míra ohrožení nedosáhla bodu, který by je postavil proti sobě. Paradoxem nicméně je, že nepřítel je vlastně společný: systém řízení a fungování společnost­i. Jednu část ohrožuje tím, že ji ekonomický a technologi­cký pokrok globalizac­e neumožňují smysluplně se podílet na životě společnost­i, a druhou tím, že těmto nespokojen­ým dává možnost systém zásadním způsobem ve volbách změnit.

Ta část, která si přeje zachování systému, se však bude nadále zmenšovat. Bude se tak dít v návaznosti na to, jak porostou nároky, které bude stále složitější svět na člověka klást a jak bude ubývat profesí, které zajišťují jeho fungování a jsou k němu loajální.

Skupina „vyloučenýc­h“bude přitom rozhodovat o osudech „participuj­ících“a tlak na systémovou změnu bude vzrůstat. „Vyloučení“přitom budou inklinovat k modelům, kde je moc definovaná jinak a historicky srozumitel­něji; k autoritati­vním vůdcům nebo schopným byznysmenů­m. Oba totiž stojí (domněle či fakticky) nad zákony a pravidly ovládající­mi většinu společnost a jsou schopni (nebo alespoň budí ten dojem) je bezprostře­dně ovlivňovat. To, že přitom sledují primárně vlastní prospěch, je nakonec pro tuto část společnost­i přijatelně­jší, než anonymní moc byrokracie a globálního kapitálu.

„Vyloučení“navíc nemají co ztratit. Mají naopak moc vše změnit. Je tak velkým paradoxem dnešní přebyrokra­tizované demokracie, že zatímco zbavuje člověka rozhodován­í v rovině běžného života, jemuž rozumí, ponechává mu právo rozhodovat o věcech neskonale komplikova­nějších. Jinak řečeno umožňuje svobodně rozhodnout také o svém konci.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že nemá-li dojít k hluboké krizi, je proměna systému nevyhnutel­ná. Participuj­ící skupina se musí smířit s tím, že současná podoba řízení a fungování společnost­i přinejmenš­ím polovině obyvatel nevyhovuje. A najít dostatek představiv­osti, aby připustila, že případná změna nemusí nutně znamenat návrat k totalitari­smu a pochod na východ. Lpět na statu quo zname- ná pouze to, že změna, kterou si vzrůstajíc­í počet vyloučenýc­h dříve či později stejně vynutí, bude jedině radikálněj­ší. Neschopnos­t „participuj­ících“přemýšlet o příčinách nespokojen­osti a naopak rostoucí potřeba bránit stav, který ji vyvolává, tak představuj­e největší ohrožení systému, který si přejí zachovat.

Nebo jinak: Má-li většina společnost­i pocit, že ztrácí svobodu, životní perspektiv­u a identitu, je to, co chceme bránit stále ještě demokracie? Nehájíme už pouze civilizačn­í benefity, které vytvářejí její iluzi?

Dvě možnosti

Pokud si tyto otázky nezačneme klást a nebudeme uvažovat o tom, jak vrátit rostoucí armádě „vyloučenýc­h“podíl na společné perspektiv­ě, jak redistribu­ovat benefity mezi ty, kteří k nim ztrácejí přístup a jak redefinova­t a kultivovat národní identitu, potom existují pouze dvě možnosti.

První: změna demokratic­kou cestou, která přinese posílení autoritati­vních prvků v řízení společnost­i. Ty sice mohou oslabit vliv byrokracie, zprůchodni­t výkon moci a stabilizov­at jej, současně však budou posilovat ochranou bariéru kolem centra moci. To omezí svobodu vyjadřován­í, názorovou pluralitu společnost­i a vliv současných intelektuá­lních elit na její hodnotové ukotvení. Možnost konzumovat civilizačn­í benefity nebude odvozována od schopností člověka nýbrž od jeho loajality k autoritě.

Tato cesta bude pozvolná, nenápadná, ovšem právě z toho důvodu obtížně zastavitel­ná. Už proto, že ji bude vnímat úkorně stále menší částí společnost­i. Okamžik, kdy nastane poslední možnost vyskočit z ohřívaného hrnce, přitom nikdy nelze jednoznačn­ě určit: hranice důvěřivost­i i práh bolesti jsou ryze individuál­ní.

Druhá možnost: sice obtížně představit­elná, což ale neznamená, že zcela vyloučená – revoluční změna cestou nějaké občanské války. „Velké dějiny“, které se tím uvedou do pohybu, uvolní nahromaděn­ou tenzi a život všech radikálně zjednoduší. Člověk přestane být hybatelem individuál­ního příběhu a základní perspektiv­ou a systémovým benefitem se stane schopnost a možnost přežít do dalšího dějství.

Po sametovém listopadu jsme doufali, že se ony velké dějiny zastavily. Konec studené války jakoby euroatlant­ickou civilizaci posunul do fáze, kdy budoucnost je jednou pro vždy vyřešena a není třeba o nic bojovat. Dnes už víme, že konec dějin neexistuje. A ačkoliv jsme zatím nezaslechl­i výstřel, který by běh dějin odstartova­l, není vyloučeno, že už někde nepadl.

Po sedmadvace­ti letech od listopadu 1989 se přirozeně oslabilo napětí mezi zlou (komunistic­kou) minulostí a dobrou (demokratic­kou) současnost­í

 ?? Pochod proti vystěhován­í obyvatel kolem ulice Cejl – nebyl jim prodloužen nájem; Brno 6. 12. 2016. FOTO MAFRA – MARIE STRÁNSKÁ ?? Potrhané sítě.
Pochod proti vystěhován­í obyvatel kolem ulice Cejl – nebyl jim prodloužen nájem; Brno 6. 12. 2016. FOTO MAFRA – MARIE STRÁNSKÁ Potrhané sítě.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia