Černobílá noc po třiceti letech

Výroční edice slavných alb minulosti se staly běžnou součástí hudební nabídky. Jedna taková se objevila minulý pátek: nové vydání vpravdě legendárního koncertu Black and White Night, jehož protagonistou byl „rock’n’rollový Caruso“Roy Orbison.

Americká televizní stanice Cinemax pozvala na 30. září 1987 do nočního klubu losangeleského hotelu Ambassador nejen Roye Orbisona a jeho kapelu v čele s fenomenálním kytaristou Jamesem Burtonem, ale také dlouhou soupisku hostů rekrutujících se z řad Orbisonových muzikantských fanoušků. Nešlo o standardní estrádu k poctě hudební legendy, na jaké jsme zvyklí z posledních dekád, kdy si pozvaní hosté rozeberou hity oslavovaného a provedou jejich coververze. V tomto případě se muzikanti a zpěváci zvučných jmen spokojili se sborovými vokály, případně hraním doprovodných partů na nástroje, které ovládají. Takže Bruce Springsteen drtí riffy na kytaru (a v Oh, Pretty Woman se docela roztomile pustí do sólového křížku s Jamesem Burtonem), Tom Waits sedí za klávesami, Elvis Costello hraje doprovodnou kytaru. A dámy mocných hlasivek Bonnie Raittová a K. D. Langová v podstatě dělají to, čemu se u nás nepěkně říká „křoví“. To vše pod dohledem jasnozřivého T Bone Burnetta, který tehdy ještě zdaleka nebyl takovou producentskou hvězdou jako dnes.

Výběr hostů je velmi zajímavý. Každý z nich ve svém „uměleckém civilu“přináleží k o dost jinému stylu než Orbison. Vlastně jsou to vesměs docela drsňáci. Zatímco Orbison, který zemřel v prosinci 1988 v pouhých 52 letech na infarkt, necelý rok po televizním odvysílání koncertu, proslul naopak jakousi zranitelností až plačtivým výrazem. Přitahovala na něm ale tajemnost: černé brýle, černý oděv, kožená bunda. Vypadal opravdu jako rocker. A čtyřoktávový hlas byl jakýsi bonus.