Nestřílejte na obrazy

Národní galerie jako oběť šíleného světa

Národní galerie je zavřená kvůli nesmyslným tahanicím, člověk má chuť jejího ředitele zastřelit. Neplatíme si ročně čtvrt miliardy korun, aby taková instituce byla zavřená: „Jsme jako Burundi, to by se jinde stát nemohlo.“Krutý omyl. Galerie je zavřená právě proto, že nejsme jako Burundi.

Právě proto, že galerie musí i pitomou ochranku vysoutěžit, právě proto, že ředitel nemůže z fleku najít jinou agenturu. Kdyby to udělal, takřka jistě by jej nějaké ohnivé rameno spravedlnosti začalo stíhat za porušení povinnosti při správě cizího majetku. Tomáš Hudeček či Bohuslav Svoboda, oba to bývalí primátoři našeho hlavního města, by mohli vyprávět. Oba schytali několikaleté podmínečné odsouzení v kauze Opencard právě proto, že se snažili vyřešit situaci tak, aby byli co nejméně postiženi klienti (tedy Pražané).

Aby „nikdo nekradl“, musí se každá zakázka vysoutěžit. Pokud někdo nabídne nejnižší cenu, je velmi těžké vítěze neakceptovat, i když o něm má zadavatel milion pochybností. To je fakt, na nějž si roky stěžují zejména komunální politici. Musejí dávat zakázky pochybným firmám, s jejichž prací je víc trápení než užitku. Málokdo si na celodenní a každodenní nošení koupí košili za 79 korun, ale v případě veřejných zakázek to brát musíme. A když pak nutně přijdou problémy, veřejnost lynčuje samozřejmě vedení, v našem případě vedení galerie.

Stejné je to s řešením již vzniklých potíží: i tady je prvořadé dodržet všechny úřední postupy bez ohledu na to, jaký dopad to má na klienty. Zvolíte-li řešení nejlepší pro návštěvníky, dost možná dopadnete jako pánové Svoboda s Hudečkem. Tedy jako soudem ocejchovaní darebáci a klidně i za katrem. Krásný nový svět. Petr Kamberský