Dekretem si pomohli všichni prezidenti USA
článek federální ústavy: „Výkonná moc přísluší prezidentu Spojených států amerických.“Tato pravomoc souvisí především s jeho dále v ústavě zmíněnou povinností dbát o to, aby „zákony byly svědomitě plněny“.
Jinými slovy, v případě exekutivních nařízení jde vlastně o jistý projev „delegované legislativy“, která ovšem nutně musí mít oporu v zákonech či samotné ústavě. Proto také podléhá soudnímu přezkumu ze strany federálních soudů. Jako zvlášť významná jsou pak vnímána právě ta exekutivní nařízení, jež se dotýkají zajištění národní bezpečnosti a jsou vydávána ve spolupráci s příslušnými ministerstvy – takzvané „National Security Directives“.
3522 Rooseveltových dekretů
Mnohé přitom lépe osvětlí pohled do americké historie, v níž si nějakým typem exekutivního nařízení při výkonu svého úřadu pomohli až na jednu výjimku všichni američtí prezidenti, počínaje už Georgem Washingtonem. Je ovšem třeba dodat, že v ústavní teorii se tento termín ustálil teprve postupně a stejně tak i oficiální číslování těchto nařízení započalo až počátkem 20. století, kdy byla zpětně počítána od doby prezidentského úřadu Abrahama Lincolna.
Právě s jeho jménem pak souvisí i vydání dosud nejdůležitějšího exekutivního nařízení, jímž bylo slavné Prohlášení o osvobození otroků ze září 1862, jímž k 1. lednu 1863 rušil v době občanské vál- ky otroctví na vzbouřených územích. Samotné otroctví bylo ale definitivně na americkém území zrušeno až přijetím 13. dodatku federální ústavy roku 1865.
Za dalších prezidentů pak počet exekutivních nařízení narůstá a svého vrcholu dosahuje za prezidentství Franklina D. Roosevelta, který je s počtem 3522 těchto nařízení zatím zcela bezkonkurenčně rekordmanem. Což je dáno nejen dlouhou dobou, kdy tento úřad zastával, ale i jeho aktivistickou agendou neodmyslitelně spojenou s politikou „Nového údělu“. V tom pak je svým významem klí- čový zejména National Industrial Recovery Act (zákon o národní průmyslové obnově – pozn. red.) z roku 1934, vytvořený exekutivním nařízením číslo 6632, jejž ovšem Nejvyšší soud USA shledal neústavním a zrušil jej.
Prezidenti versus soudci
Právě zde tak můžeme sledovat dlouhou a urputnou bitvu tohoto prezidenta s federální soudní mocí, jež nakonec vyústila v proslule rýmovaný „the switch in time that saved nine“. Počet členů Nejvyššího soudu USA tak zůstal zachován na devíti, zároveň však F. D. Roosevelt nakonec jmenoval tolik členů soudu jako – s výjimkou Washingtona tvořícího „prvý soud“– nikdo před ním.
Velmi zásadním je následně i exekutivní nařízení číslo 10340 prezidenta Trumana z roku 1952, jímž v době probíhající korejské války ve snaze odvrátit hrozbu stávek podřídil ocelárny v zemi federální kontrole. Vše pak vyústilo v dosud nejdůležitější soudní spor ohledně exekutivních nařízení – Youngstown Sheet and Tube Co. versus Sawyer. V němž nakonec Nejvyšší soud USA v poměru šest ku třem rozhodl o neústavnos- ti Trumanova nařízení. Právě od tohoto případu se tak obecně datuje i snaha amerických prezidentů opravdu pečlivě volit a citovat konkrétní zákony, pod jejichž záštitou svá exekutivní nařízení vydávají.
Jak už naznačeno v úvodu, exekutivní nařízení sloužila v americké ústavní historii nejrůznějším účelům. Byla jimi kupříkladu také realizována nechvalně známá internace amerických občanů japonského původu v průběhu druhé světové války (smutně proslulý případ Korematsu z roku 1944), stejně jako naopak rasová desegregace ve školství za Eisenhowerovy administrativy.
Na samotném faktu jejich vydávání současným americkým prezidentem tedy zase až nic tak pozoruhodného není. Snad jen že tak činí ve větší míře hned na úvod svého mandátu – podobně si ovšem v minulosti počínal i Ronald Reagan. Zvláštní není ani jeho spor s federálními soudy.
Z hlediska dělby státní moci je zde navíc pravomoc Kongresu vydat legislativu, jež exekutivní nařízení prezidenta zneplatní, a jsou zde i další možnosti amerického zákonodárného sboru, jak prezidentovi čelit.
Lze uzavřít, že doposud se vše odehrává v předepsaném ústavním rámci, a potud je tedy vše z ryze formálně-právního pohledu v pořádku.
Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Stará poučka platí i pro exekutivní nařízení prezidenta USA. Některá se v minulosti zasazovala o konec rasové segregace, zatímco ta vydaná Donaldem Trumpem bývají kritizována jako plod xenofobního myšlení.
Autor vyučuje právní historii na PF UK a Metropolitní univerzitě Praha.