Komu je talár těsný, ať ho svlékne
Soudce by měl své chování přizpůsobit tomu, aby neohrozil důvěryhodnost justice, tvrdí Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu. Se soudcem totiž vždy chodí i instituce soudu, jeho vliv a pravomoc, říká ke schůzce předsedy pražského Vrchního soudu Jaroslava Bureše s vlivným advokátem Radkem Pokorným.
LN Předseda České advokátní komory Martin Vychopeň během udílení cen Právník roku reagoval na kauzu LN, která se týkala obědu šéfa Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše s vlivným advokátem Radkem Pokorným. A to, když předal jedné z oceněných soudkyň potvrzení, že s ní tedy nikdy neobědval. Jak na vás pobavená reakce právnického stavu zapůsobila?
Bylo to řečeno jako pokus o žert, ale dle mého názoru šlo o dost laciný žert. Postoj jednotlivce k setkávání se napříč právnickými profesemi se nedá napsat do žádné právní ani etické normy. Na to prostě musí člověk mít cit. Takový instinkt, radar, který pozná, co se sluší nebo nesluší. Nezávislost a nestrannost soudce má vnitřní komponenty – soudce si má vypěstovat postoj, aby byl odolný různým žádostem, nabídkám. Vedle toho je důležitý vnější pohled. Justice nejen že musí být nezávislá, ale musí být jako nezávislá a nestranná také veřejností vnímaná. To je součást důvěry, kterou buď máte, nebo nemáte.
LN Jak by vypadal váš návod pro schůzky s advokáty?
Musím se vždy ptát, jestli tím, co dělám, přispěji k důvěryhodnosti nejen své jako jednotlivého soudce, ale i celého soudního systému. Když na sebe soudce oblékne talár, tak ve srovnání s běžným občanem hodně získá, ale i hodně ztratí a musí si toho být vědom. Pokud je mu talár těsný a chce být neomezený, tak ho musí vrátit a dělat jiné věci, kde bude mít svobodu, kterou jako soudce postrádal.
LN Obětoval jste kvůli soudcovské nezávislosti osobní vztahy?
Ano, obětoval. Nezávislost a nestrannost znamená totiž určitou osamělost. Nejde o společenskou izolaci. Ale čím stoupáte výš a získáte nějakou pravomoc, tak mají různí známí, kamarádi nebo spolužáci tendenci se na vás nabalovat. Nepochopí, že nemohou o nic žádat. Řadě svých známých a přátel jsem toto musel vminulosti vysvětlit a oni už to pochopili. Když to pochopit nechtěli, tak jsem ty vztahy ukončil, nebo velmi ochladly.
LN Ministr Robert Pelikán (ANO) si kvůli zmíněné schůzce pozval soudce Bureše na kobereček. Kdybyste byl ministrem spravedlnosti, postupoval byste stejně?
Myslím si, že důvěryhodnost justice je především otázkou justice samotné. Ne ministra spravedlnosti. Nejde o to zvát někoho na kobereček, ale uvnitř justice by na to měla být největší citlivost. Mělo by se o těch věcech mluvit, vyslechnout si argumenty za obě strany. Ale v tomto případě se o tom mlčí. Odbude se to bagatelizací jako: „To bych se nemohl stýkat s nikým.“Po takové krajnosti nikdo nevolá. Nemusíme brát hned do ruky ten nejtvrdší nástroj, jako je kárné řízení se soudcem, ale na druhé straně o tom nemlčme.
LN Musel jste někdy něco podob- ného řešit se soudci Nejvyššího správního soudu?
Jen v případě jedenáct let staré kauzy soudce Jiřího Vyvadila, kde jsem na to reagoval kárnou žalobou. Příčinou byla mimo jiné jeho schůzka s Tomášem Pitrem. Skončilo to rezignací soudce. Nepopírám ale, že jsou situace, kdy se za mnou chodí soudci radit, jestli si myslím, že je vhodné, aby někde přednášeli nebo přijali nějaké pozvání. Soudci dostávají podobná pozvání nejen proto, že jsou skvělými právníky, ale protože s nimi jaksi jde i instituce soudu, jeho vliv a pravomoc. Tyto případy se soudci diskutujeme.
LN O jak vážný problém podle vás jde?
Není to nejdůležitějším problémem justice. Je to ale jedna z maličkostí, z nichž se skládá důvěra v justici, nebo se naopak důvěra drolí. Lhostejno, jestli jde o soudce okresního nebo Nejvyššího soudu. Pro důvěru veřejnosti v soudy musíme dělat víc než jen napsat skvělý rozsudek.
LNKam zamíříte, až vám vyprší mandát předsedy, který zastáváte od roku 2003?
Žádný plán nemám. Jsem pořád soudce Nejvyššího správního soudu. Soudcovské řemeslo jsem nezapomněl. I když jsem předse- da, tak pořád soudím. Skončení funkčního období pro mě neznamená, že se musím zase ocitnout v nějaké další funkci.
LN Spekuluje se, že byste mohl nahradit Pavla Rychetského ve funkci předsedy Ústavního soudu. Jak se k tomu stavíte?
Ústavní soud má 15 soudců a jeho předsedu. A doktor Rychetský je v dobré kondici. Nedávno potvrdil, že předchozí myšlenky na to, že by funkci předčasně opustil a jako předseda soudu skončil, už nemá.
LN Několik soudců vašeho soudu přešlo právě k Ústavnímu soudu. Je to běžné?
Je to přirozený vývoj, že naši soudcimíří na Ústavní soud. Patříme mezi dvorní dodavatele soudců Ústavního soudu. Někdy se o Nejvyšším správním soudu říká, že je to takový malý ústavní soud, protože naše nazírání na právo je velmi podobné.
LN Pro jmenování do Ústavního soudu je nutná podpora Hradu. Jaký máte vztah s prezidentem Milošem Zemanem? Radí se s vámi?
Kdykoliv prezident chtěl, aby se s ním představitelé justice setkali, tak jsme se potkali. Co jsem si myslel, tak to jsem mu řekl, i když to třeba nebyly příjemné věci. Totéž jsem očekával a dostalo se mi i z jeho strany. Prezident mne zná dlouhá léta, ještě předtím, než jsem se stal předsedou Nejvyššího správního soudu.
LNV jakých věcech jste se s prezidentem názorově rozešli?
Bylo to tehdy, kdy pan prezident obdržel nějaké informace o případech, které jsme řešili na našem soudu. Situaci jsme si vyjasnili a on uznal, že měl neúplné informace a názor si mohl následně poupravit. Týkalo se to případů ve věcech územního plánování nebo stavebního řízení, které spadají do agendy Nejvyššího správního soudu. Šlo o velké stavby, kde byly ekonomické a politické zájmy, aby se uskutečnily. Představitelé místní politiky nebo samosprávy se na adresu našeho soudu vyjadřovali velmi kriticky. Na to my jsme ale zvyklí. ( V roce 2012 Nejvyšší správní soud kvůli stížnosti dvou desítek obcí zrušil zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, což zdrželo výstavbu dálnice na Vídeň – pozn. red.)
LN V minulosti jste byl pověřen přípravou Nejvyšší rady soudnictví, která by profesně sdružovala soudce. Exšéfka Nejvyššího soudu Iva Brožová v rozhovoru pro LN připustila, že ačkoli vznik rady velmi podporovala, musela na ni změnit názor. Místo kolektivního orgánu doporučovala silnou osobnost do čela, aby nedocházelo k rozmělnění odpovědnosti. Jak se k tomu stavíte?
Znám justici a vím, že mezi soudci nejsou jenom andělé. Známe případy ze zahraničí, kde tyto rady selhávají. Je mi jasné, že pokud by rada selhala, byl by to konec této podoby správy soudnictví. Existuje tak pouze jedna šance. Moje krédo zní: než rozpaky, tak radši nic.
LN Jakým způsobem byste chtěl předejít průšvihům?
Orgán musí být vystavěn demo- kraticky. A jak jinak než volbami. Ale jakmile se tam dostanou volby, můžeme se i v justici setkat se všemi těmi věcmi, jaké známe z obecného volebního systému. Tedy kampaně, pomluvy či pletichy. Nemáme záruku, že systém vygeneruje jen ty nejctihodnější soudce, naopak se mohou nahoru prodrat nějací justiční populisté. To ale platí o každém orgánu a není to argument pro to, aby se nedělalo nic. Vliv politických mocí na soudnictví u nás zůstává velký a Česko je v tomto ohledu opravdu raritou. Podle mého názoru by členy nejvyšší rady soudnictví měli být i nesoudci, třeba zástupci Advokátní komory a akademičtí pracovníci. Podíl jednotlivých zdrojů by měl být v rovnováze.
LN Na soudce jste se překvapivě ostře vymezil proti závěrům sněmovní vyšetřovací komise k policejní reorganizaci. V rozhlasu jste dokonce prohlásil, že změny trestního řádu a omezení pravomocí žalobců považujete za „nesmyslné výkřiky lidí, co pláčou na vlastním hrobě“. Co jste tím myslel?
Tím jsem myslel to, že přece volání po zákonech od zákonodárců je takové trošku divné. Sněmovnamá vliv na vládu, tak interpelovat jednotlivé ministry nebo vládě dokonce může vyslovit nedůvěru, protože neplní své programové prohlášení. Tak proč se neptá, kde je nový trestní řád, který byl slibován? Sněmovna taky může změnu zákonů udělat sama. Kterýkoliv poslanec může přinést novelu s těmito několika paragrafy a může ji podrobit diskusi.
LN Co vás vlastně na závěrech nejvíce překvapilo?
Jsem citlivý na neuvážené změny v systému, což je obecný problém české legislativy, že na jednotlivosti se reaguje hned nějakým obecným pravidlem. Změny v trestním řízení by měly být zavedené přijetím nového trestního řádu. Musí se vydiskutovat, jakou roli mají mít policie, státní zastupitelství, soudy a ostatní. Sněmovna tady ustavila komisi, která měla především vyšetřit okolnosti reorganizace policie a vysvětlit je veřejnosti. To jsem se, a nejen já, z výsledků nedozvěděl. Rozhodně jsem ale nečekal, že z toho vzniknou nějaká konkrétní legislativní doporučení.
Kdyby se přijaly návrhy sněmovní vyšetřovací komise k reorganizaci policie, tak se ptám, co by pak ze státního zastupitelství zbylo
LN Co si myslíte o doporučeních omezit pravomoci státních zástupců, a aby si nemohli vybírat policisty ke kauzám?
Pokud vezmeme státním zástupcům v přípravném řízení pravomoc dělat jednotlivé úkony trestního řízení a efektivně dávat úkoly policii a kontrolovat ji, co pak ze státního zastupitelství zůstane? Jeho ústavní odpovědností je podávat žalobu a zastupovat ji před soudem, mimo jiné s požadavkem, aby se před soud nedostávaly bezdůvodně nevinné osoby. Tomu musí odpovídat i jeho pravomoc a vztah k policii.
LN Bylo by řešením problému, aby státní zástupci nevyšetřovali sami sebe, jak se píše v závěrečné zprávě komise a jak to navrhuje i právník Zdeněk Koudelka, znovuobnovení institutu vyšetřujících soudců?
To je zase takový výkřik. Když nebude státní zástupce vyšetřovat trestné činy státních zástupců, tak kdo to bude dělat? Dnes zde nežije nikdo, kdo by zažil vyšetřujícího soudce. Tento institut byl zrušen už po válce. Nemáme s tím absolutně žádnou zkušenost nebo tradici. I v zahraničí se tento trend spíš opouští. Považuji to proto za nepromyšlený krok. Je sice možné, abychom institut obnovili, ale to je práce pro komisi k rekodifikaci trestního řádu. Odborníci musí zvážit, zda by bylo funkční trestní řízení i v této podobě. Rozhodně to není otázka pro novelu o třech paragrafech.