Globalizovaná všehochuť
Nové nastudování Dvořákovy Rusalky vyslala newyorská Metropolitní opera tři týdny po premiéře do kin po celém světě. Inscenační tým tvoří renomované osobnosti – mezinárodně uznávaný britský dirigent Mark Elder a americká režisérka Mary Zimmermanová.
Unás byl zájem o přenos obrovský a v Praze nestačily ani přidané sály. Celkově se tato Rusalka vysílala do 70 zemí pro více než 20 milionů diváků. Vskutku skvělá propagace české hudby, tentokrát však bohužel na rozdíl od předchozí inscenace Otto Schenka se sopranistkou Gabrielou Beňačkovou, dirigentem Jiřím Bělohlávkem nebo barytonistou Vladimírem Chmelem bez česko-slovenského interpretačního vkladu.
Nová inscenace nahradila tradičně pohádkové Schenkovo nastudování, které se drželo na repertoáru MET od roku 1993 a do kin bylo přenášeno v roce 2014. Ale ani pojetí Mary Zimmermanové nepředkládá v MET Rusalku jako brutální psychoanalýzu, jak ji dnes často interpretují hlavně německá divadla, třeba v Mnichově, kde sopranistka Kristine Opolaisová debutovala s Rusalkou jako sexuálně zneužívanou dcerou Vodníka s kontexty na kauzu Josefa Fritzla.
I když se Zimmermanová zaměřuje na temnější stránky tragického příběhu, s posuny mimo rámec pohádky vlastně nijak neexperi- mentuje. Spíše vrší různorodé detaily. Zatímco se Rusalka „upoutána“do dlouhých šatů pošitých lekníny nepohodlně sune po rozeklaném kmenu mohutné vrby, její sestřičky lesní žínky pobíhají v sukýnkách a kalhotkách s krajkovými nohavičkami jak ze šantánu. Z propadla v bělavém dýmu na ně vykukuje pohádkový hastrman v zeleném fráčku s červenými bambulemi na konci prstů.
Od Španělska po Rusko
Ježibaba „vaří“Rusalce mocně dýmající lektvar v otřískaném kýblu. Vlastní zákrok proměny víly v člověka provede na improvizovaném „operačním“lůžku za zástěnou jako stínohru, kdy za hysterického pochechtávání upraví Rusalku pro lidský svět rovnou sekerou. Možná jí odsekla hlasivky, protože Rusalce při příchodu do říše lidí z úst vytéká pramínek krve. Rokokově pohádkový Princ s lukem a šípy je tak místomilostné vášně konfrontován s potřebou Rusalce pusu způsobně očistit, aby ji mohl políbit – pokud se mu nevysmekne, protože se Rusalka chová jak jurodivý pomatenec. Choreografie svatební polonézy má španělsky erotický podtext, zatímco čelenka Cizí kněžny evokuje ruské kontexty. A konec s trčícími prkny z Vodníkova propadla, seschlou vrbou a zničeným měsícem nevynechává ekologické téma devastace přírody.
Sopranistka a skvělá herečka Kristine Opolaisová neinterpretovala vodní vílu jako něžnou pohádkovou princeznu, ale jako naivní submisivní ženu, která nemá šanci uspět ani ve světě lidí, ani ve světě přírodních živlů. Přesvědčivěji jí vycházely dramatické scény ponižované a vyhaslé Rusalky, zatímco počáteční toužící nadějeplnou Rusalku, zejména v árii o měsíč- ku, i kvůli velmi pomalým tempům nabourávaly nádechy v tahu kantilény. Rokokový pohádkový Princ Brandona Jovanoviche vedle ní v detailních záběrech kamer působil fádně, třebaže oplýval su- verénní hlasovou jistotou i vervou.
Sopranistka Katarina Dalaymanová jako Cizí kněžna ohromila nejen Prince svým vyhlášeným wagnerovským volumenem. Hla- sová plnost byla doménou také Jamie Bartonové, jejíž hurónsky posměšné pochechtávání Ježibaby vyvolávalo v hledišti MET smích spíše prvoplánový. A zvučný bas vévodil také výkonu Erica Owense jako starostlivému báchorkovému Vodníkovi.
Jak „přeložit“kulturní kontext?
Třebaže dirigent Mark Elder má zkušenost nejen s Rusalkou (nastudoval například tu vyhlášenou Davida Pountneyho v Anglické národní opeře), ale třeba i s Dvořákovými symfoniemi, pojal zejména v počátečních tempech operu hudebně velmi pomalu a ne vždy se mu dařilo i u tak vycepovaného orchestru, jakým je ten v MET, zkoordinovat nástupy a udržet napětí.
Rozdíl mezi „Abrakadabra“v titulcích při přenosu inscenace z MET a „Čury mury fuk“na scéně dokládá, co zůstalo „ztraceno v překladu“. Nasnadě je otázka, jak a zda vůbec lze u opery – zpívané přitom většinou sólistů v MET velmi dobrou češtinou – „přeložit“i specifický kulturní kontext, který stojí v základu Dvořákovy Rusalky. Uvědomíme si to při poslechu takových referenčních nahrávek, jakými je ta Krombholcova s Beno Blachutem jako Princem, Chalabalova s Miladou Šubrtovou jako Rusalkou nebo Neumannova s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli. „Globalizovaná“ekologická Rusalka se ovšem podle reakcí diváků v MET líbila.
Antonín Dvořák: Rusalka
Autorka je operní kritička