Nemuset lhát. To je úleva!
Jednou z mála výhod stáří je fakt, že člověk může říkat, co si opravdu myslí a nebát se o pověst, o kariéru, o život, o ztrátu přátel. To, oč se do vysokého věku sám zasloužil, mu už nikdo nevezme. A člověk, jenž si nedával pozor ani zamlada, je na tom ještě o něco líp, své už si odpykal a na stará kolena aspoň nemusí předstírat. Tak jako Jiří Stránský, spisovatel, jenž inspiraci pro svou tvorbu po celý život čerpá z reality, kterou osobně prožil. Nikomu nepochlebuje, ve svých textech kombinuje minulost s přítomností, v besedách s mladými vzpomíná na události, o kterých od svých rodičů a prarodičů nikdy neslyšeli, v rozhovorech nectí žádné pseudoautority a naštěstí, pro mnohé ovšem bohužel, si na leckoho pamatuje jeho selhání. Není zahořklý, ačkoli má k zatrpklosti mnoho důvodů, nikomu však nic nedaruje.
V knižním rozhovoru, který vedl s Renatou Kalenskou během jednoho roku od dubna 2015, přerušovaném pobyty v nemocnici, se leccos z toho, co o Jiřím Stránském víme, opakuje, autorka však nezapře novinářskou náturu a zpovídaného kromě vzpomínek vede k odpovědím na otázky zcela aktuální. A to je příležitost říci názor na politiku a zejména politiky, kteří ovlivňují současnost, připomenout mnohá „velká jména“v jejich malosti, a při tom všem kořenit vyprávění muklovskými historkami, jichž má Jiří Stránský v zásobě tolik, že je zřejmě nikdy nevyčerpá. Naštěstí, protože v nich je podstata Stránského tolerance na straně jedné a nesmiřitelnosti na straně druhé.
V knize Doktor vězeňských věd (Motto 2017) jaksi na přeskáčku připomíná dění rodinné i společenské, čas od času mezi řečí pronese větu typu „když jsem poprvé umíral“, jindy přidá moudrost jiného (třeba v odpovědi, zda umělce máme hodnotit podle jeho díla, nebo i morálky, stručně uplatní výrok svatého Augustina, že „umění jest vyjadřováním sebe“). Usměrnit košatost Stránského vyprávění je téměř nemožné, Kalenská se o to však snaží. Nenabízí literaturu, ale publicistiku a budiž řečeno, že názory, vzpomínky a zkušenosti Jiřího Stránského, mají svou nenahraditelnou hodnotu – včera, dnes i zítra.