Britům zavoněl dým z Vysočiny

Hurá, nejsem obrozenecký autista! Toto přesvědčení pochází z faktu, že ačkoli se v Česku po mém soudu provozuje špičková „vážná“hudba na nejvyšší evropské úrovni, zájem tuzemských médií tomu neodpovídá. S posluchači je to lepší, i když nahrávek se též prodává poskrovnu. Nicméně, zařadí-li britský mě-

REZONANCE

síčník Gramophone nahrávku kantát Bohuslava Martinů podle Miloslava Bureše v podání Pražského filharmonického sboru mezi nahrávky měsíce, potěší to nejen interprety a vydavatele (v tomto případě Supraphon). Zrovna kantáty z Vysočiny mají hodně specifický charakter a pro zahraniční publikum jsou nepochybně ochuzeny o naše vnímání toho, jak skladatel na sklonku života, ve švýcarském exilu, vědom si toho, že už se domů nevrátí, vtiskl do hudby svůj stesk po rodném kraji. Vytvořil tím dílo do té míry ikonické, že přinejmenším pro několik generací mají skladby postavení ne nepodobné tomu, jaké v literatuře zaujímá Babička Boženy Němcové.

Nahrávka je opatřena novým anglickým překladem, který recenzent oceňuje, a přestože se to v jeho referátu hemží výrazy jako exotic, unusual či bizarre, pro interprety nachází jen superlativy. Citujme ze závěru textu Ivana Moodyho: „Nedovedu si kantáty představit lépe interpretované či nahrané, než jak je tomu zde. Lukáš Vasilek je vynikající dirigent a Pražský filharmonický sbor reaguje na každý jeho interpretační záměr. Velmi vysoce doporučuji.“

Lepší pochvalou by mohlo být jedině nějaké prestižní ocenění, i když u tak pro svět kryptického díla to lze očekávat stěží. A když už se tu tak rozplývám, tak si neodpustím rýpnutí směrem k vydavateli. Musí mít nahrávka připravená s péčí editorskou co do revidovaného notového záznamu až po nový překlad libreta obal tvořený anonymní fotografií z fotobanky? Takovéhle počiny si zaslouží dotáhnout v každém detailu. Doufejme, že příště budou Pražský filharmonický sbor a Lukáš Vasilek mít větší „štěstí“na obal své nahrávky.