Pokrytectví s fatálními důsledky
Omezování vzniku neveřejných škol aneb Jak skrýt nerovnost ve vzdělávání za zdi veřejných škol
BOHUMIL KARTOUS
Panuje poměrně široká shoda na tom, že podporovat veřejné školství jako zdaleka nejsilnější pilíř vzdělávacího systému má smysl. Má to smysl s ohledem na sociální a kulturní reprodukci, na soudržnost společnosti, na udržování sociální mobility, na možnost reprodukovat liberálně demokratický systém. To vše bude do budoucna skutečně záviset do značné míry na schopnosti udržet veřejný vzdělávací systém jako funkční nástroj společenského rozvoje. Na tom udržet děti z různých sociálních tříd pokud možno ve stejných školách, které zároveň budou poskytovat jednu ze sociálních záchranných sítí pro ty děti, jež vyrůstají v méně podnětném prostředí, a dostatečný standard pro děti z rodin, které si důležitost vzdělávání uvědomují, a svým dětem proto chtějí dopřát pokud možno to nejlepší.
Některé dobré úmysly skutečně dláždí cestu do pekel. A některé z nich zcela postrádají smysl či nějakou zřejmou dobrou vůli. To se týká i postupu ministerstva školství vůči neveřejným školám, tedy těm, které nezakládají obce, kraje či samotný stát. Ministerstvo školství, respektive jeho nejvyšší vedení, se několikměsíců před volbami rozhodlo k velmi kontroverznímu kroku: nebude povolovat zakládání dalších neveřejných škol a nebude povolovat rozšíření kapacity těch stávajících.
Politická objednávka
Ministerstvo se snaží vyvrátit, že by během několika málo měsíců změnilo svůj postoj vůči žádostem o zařazení nových neveřejných škol do školského rejstříku, což je zákonná podmínka pro to, aby se škola mohla stát součástí vzdělávací soustavy. Je to ale těžko vyvratitelný fakt. Zatímco ještě na podzim 2016 byli žadatelé, jichž jsou v současnosti desítky po celé ČR, ze strany ministerstva informováni o tom, že schválení jejich žádostí nic nebrání, na konci roku a na začátku roku nového bylo týmž žadatelům sdělováno, že je nutné jejich žádosti znovu přezkoumat. Drtivá většina z nich byla následně zamítnuta, případně byli žadatalé vyzváni, aby se seznámili s dokumentací, která zamítnutí předpovídá.
Jedná se o žadatele napříč republikou, v Táboře, Frýdku-Místku, Opavě, Zlíně, Praze i jinde. Nastávají situace, kdy tatáž žádost, schválená loni, má být nyní zamítnuta. Za stejné politické, sociodemografické i vzdělávací situace a tímtéž úřadem. Aby se MŠMT vyhnulo obvinění z paušálního zamítání žádostí, což odporuje zákonu, několik z nich povolilo, nicméně jde o naprosto disproporční množství. Ministerstvo navíc rozhoduje – zcela proti oficiálnímu tvrzení – v prvé řadě na základě údajné nenaplněnosti kapacit škol v daných lokalitách. Evidentně tedy jde o rozhodnutí na politickou objednávku, nicméně není vůbec jasné, kdo a co tímto krokem sleduje.
V prvé řadě je problematické samotné zdůvodňování zamítavého stanoviska. Zákon předpokládá, že se bude MŠMT řídit dlouhodobým záměrem rozvoje vzdělávání v ČR a jednotlivých krajích. Jenže některé žádosti jsou v souladu s dlouhodobým záměrem kraje, státní dlouhodobý záměr omezování neveřejných škol vůbec nezmiňuje, a přesto jsou tito žadatelé odmítáni. Celá věc proto pravděpodobně bude mít soudní dohru, protože ministerstvo školství si vcelku bezdůvodně nadělalo poměrně hodně nepřátel. Řada ze zakladatelů – na základě dobré víry v dosavadní praxi úřadu – vložila do svých projektů nemalé investice, řada z nich jednala v přímé návaznosti na poptávku rodičů v daných lokalitách. Řada z těchto škol měla vzniknout s explicitním přáním obcí.
Buď jak buď, ministerstvo má ještě možnost udělat krok zpět, většina neúspěšných žadatelů se bude proti rozhodnutí odvolávat. Nicméně za pozornost stojí samotný smysl takového opatření. Řečeno úvodem, preference veřejného vzdělávání má svůj smysl. Na druhou stranu v české populaci roste počet rodičů, kteří poptávají jiný druh vzdělávání, než jsou schopny nabídnout současné veřejné školy. Z toho důvodu v posledních letech poměrně narůstá počet vznikajících neveřejných škol. Je však nutno si uvědomit, a na MŠMT to vědí, že jde stále jen o relativně malý celkový počet dětí zde vzdělávaných. Ta zhruba dvě pro- centa se nevymykají ani standardu prosociálně orientovaných zemí. Ministerstvo školství se podle všeho rozhodlo tomuto trendu, úniku zejména socioekonomicky silnějších rodičů mimo veřejný vzdělávací systém zabránit omezováním vzniku neveřejných škol. „Stratégové“si pravděpodobně slibují, že tím „uspokojí“poptávku rodičů po jiném, lepším vzdělávání.
Vnitřní segregace
Jde o hluboký omyl postavený na očividné neznalosti současného stavu vzdělávacího systému. Existují totiž veřejné školy, v nichž už rodiče svou poptávku uplatnili. Tyto školy nabízejí například vyučování v bilingvních třídách, vyučování podle alternativních vzdělávacích programů a další „extrabuřty“oproti běžnému standardu. Pochopitelně za příplatek. Tím že MŠMT omezí vznik neveřejných škol, pouze přesune aktivitu rodičů do škol veřejných. Ovšem nikoliv aktivitu žádoucí. Veřejné školy budou pod tímto tlakem segregovány vnitřně, což, pravda, nebude tolik vidět. Pokud je tohle skutečným cílem současné politiky, pak nad tím zůstává rozum stát. Místo snahy analyzovat, co vlastně nespokojení rodiče hledají, a tyto prvky vzdělávání učinit standardem ve školách veřejných, nastupuje doslovné pokrytectví s možnými fatálními důsledky, které ale převezmou další vlády. Po nás ať přijde potopa…