Chápu, že unikají válce, ale je tu plno
měst se sem mohou přesunout. „Zatím je tady klid, jenže amsterdamské předměstí je příliš blízko, než abych věřila, že to tak bude věčně,“říká pětačtyřicetiletá Antje Voormanová z malého obchod se suvenýry. „Mám velkou starost, aby se dobře dařilo imým dětem,“vysvětluje.
Podobně jako mnozí její sousedé cítí neklid, který se dá jen obtížně pojmenovat.
Neurčité rozladění, které cítí někteří Nizozemci, vyplývá z rychlých změn okolního světa. Počátkem devadesátých let všichni vzývali nizozemský „polder model“, schopnost dosáhnout dohody napříč společností. Nizozemci se hřáli na výsluní obdivu i díky liberálním experimentům. Dříve než jinde se tu prosadil velkorysý přístup k měkkým drogám, ke svazkům partnerů stejného pohlaví či k eutanazii. Zahraniční obdivně aplaudovalo.
Přílišná otevřenost se ale třeba v případě drog spíše neosvědčila, Nizozemci zatáhli za brzdu. A dnes cítí trochu kocovinu. Tento stav latentní nespokojenosti a ukřivděnosti, zraňujícího pocitu, že se věci vyvinuly špatným směrem, popisuje novinář Ian Buruma v knize Vražda v Amsterdamu, kde nabízí příklad ze sportu.
„Holandští fotbalisté tak bezmezně hrdí na své nadprůměrné schopnosti, na svou multikulturní tvář, na skoro výsměšný způsob, kterým provozují svůj fotbal, jenž přivádí k zoufalství hráče prozaičtějších týmů, jako jsou třeba Němci, začínají zápas velkým naparováním. Svým hravým individualismem a smělou opovážlivostí dávají všem najevo, že právě oni jsou nejlepší,“píše Ian Buruma. „Když pak lopotící se Němci získají vedení, ovládne mužstvo zatrpklost: Proč se to muselo stát zrovna nám?“
Tento těžko uchopitelný pocit hraje ve volbách stejně důležitou roli jako debata o ekonomice. Hnutí proti establishmentu v čele sGeertem Wildersem těchto negativních pocitů dovedně využívá. Podle některých průzkumů by mohl své zisky ve 150členném parlamentu zdvojnásobit na 26 poslanců, vládní lidovci premiéra Marka Rutteho by dosáhli na podobný počet poslanců, v jejich případě to bude ale znamenat propad z dosavadních 41 křesel. Může je utěšovat, že Wilders zřejmě nenajde koaličního partnera.
V parlamentních volbách, které se konají 15. března, usiluje o vítězství populistická strana Geerta Wilderse. Podporu má překvapivě i v některých prosperujících regionech.
Místo s levnými domy
Jsou ovšem místa, kde je rozladění o poznání patrnější, než v zámožném Enkhuizemu. Když nedávno deník Financieeele Dagblad přinesl zprávu z trhu s nemovitostmi, vyplynulo z ní, že nejlevnější domy se nabízejí v dvanáctitisícovém městečku Pekela v severoholandské provinvcii Groningen. Není to náhoda.
Nizozemci se dlouho hřáli na výsluní obdivu. Dříve než jinde se tu prosadil velkorysý přístup k měkkým drogám či k eutanazii.
Mezi Holanďany má Pekela, 20 kilometrů od německých hranic, pověst místa s vysokou nezaměstnaností, nízkými příjmy – na holandské poměry – a její pověst doplňují zprávy o občasných násilnostech, které páchají imigranti z tamního tábora.
Zprávy z novin zní jako archetypální příběhy o příklonu k populismu, mísí se v nich drobná kriminalita znuděných imigrantů, kteří vnesli do usedlého městečka nevítaný vzruch, a následná nevraživost místních. Na druhou stranu: azylové centrum přináší i štědré státní dotace, takže jeho zrušení si nikdo nepřeje.
Mladý opravář Beert Beekman, který se netají sympatiemi kWildersově straně, říká, že nevidí věci černobíle. Podporuje radnici, která se snaží tábor zachovat s tím, že když někdo z imigrantů překročí únosnou mez, snaží se radní o jeho vypovězení.
„Chápu, že mnoho těch lidí utíká před krutostmi a válkou,“říká Beekman, „měli by ale vidět, že Nizozemsko už je plné.“