Lyže Lusti si našly cestu i na Island
Dobrá lyžařská sezona i vyšší povědomí o značce přispívají k tomu, že se lyžím Lusti daří. Zakladatel firmy Galus Industries Milan Luštinec však po velkém kolosu netouží. Je rád, že mu ve firmě pomohou dcery a on se může naplno věnovat vývoji a výrobě.
Jindy plný sklad lyží značky Lusti zeje teď v březnu prázdnotou. Lyžařská sezona se letos vydařila. Ovšem i v předchozích dvou letech, kdy sněhu bylo málo, měli v žacléřské továrničce spoustu práce.
„Pochopitelně, když je venku plus deset nebo patnáct stupňů, lidé na lyžování nemají moc náladu, ale i tak jsme předchozí slabší zimy pocítili jen lehce. Poslední tři roky se dostáváme docela dost do povědomí a prodeje se nám zvedají bez ohledu na zimu. Další věc je, že prodáváme lyže po celém světě,“popisuje Milan Luštinec, zakladatel značky Lusti.
Kapacita výroby se beztak blíží svému stropu. „Letos to vypadá, že budeme vytížení skoro celoročně, což je ideální stav. Na druhou stranu, pořád potřebujeme jeden až dva měsíce na údržbu strojů,“dodává. Momentálně společnost Galus Industries zhotoví kolem pěti až šesti tisíc párů lyží značky Lusti ročně, další dva až tři tisíce párů představuje produkce pro jiné firmy. Letos vzrostla ale i okrajovější výroba snowboardů. Nejmenší část pak ukrajuje letní sortiment – wakeboardy, longboardy a kiteboardy.
„Jedná se o desítky, nanejvýš stovky kusů... Jak se navyšuje počet lyží, nezbývá čas,“říká Luštinec. Technologie výroby se přitom příliš neliší. „Teď mě čeká schůzka s juniorským i seniorským mistrem republiky v jízdě na longboardu amožná pro něj budeme dělat speciální edici. Pokud to dopadne, už se moc těším, je to vytržení z rutinní práce.“
Přestože zaměstnává kolem 30 lidí, hnacím motorem firmy je stále on sám. Na větší dovolené byl naposledy, když byly jeho dvě dcery malé. Ale dnes má naději, obě se navzdory jiným plánům nakonec sešly ve firmě. Radka se stará omarketing a zahraniční obchod, mladší Lucie zase o testování a půjčování lyží.
„Dřív se mnou firma rostla a padala, teď myslím, že by se mnou neskončila,“těší Milana Luštince. Ve firmě ostatně působí i jeho manželka.
Přestože se značce Lusti daří a zájem o její lyže narůstá, její zakladatel má docela jasnou představu o dalším směřování firmy. „Mám vizi, že na deseti tisících párech bych chtěl výrobu zastavit, aby moje lyže měly pořád exkluzivitu,“podotýká Luštinec s tím, že nárůst musí být postupný. „Se skokovým navýšením by souvisely i nové stroje a prostory a noví zaměstnanci a já si nechci brát velký úvěr, něco postavit a pak to nesplatit,“doplňuje.
Stále stejná cena
Zároveň netouží stát se supermarketovou značkou, kde zboží podléhá různým slevám a akcím. „Snažím se, aby moje lyže nebyly předražené, měly svou hodnotu a tu si držely. Jestli něco něco stojí, má to tolik stát, a ne se podbízet cenou. Filozofie slev se mi nelíbí,“má jasno Luštinec.
Jeho lyže tak lze koupit převážně v menších kamenných prodejnách, přibližně dvacet až třicet procent nákupů se odehraje na vlastním e-shopu. Cena ale pořád zůstává stejná – v případě lyží vyššího standardu kolem dvanácti třinácti tisíc korun. Pevně danou cenu bere i jako ochranu kamenných obchodů. Běžná praxe totiž je, že si člověk výrobek prohlédne naživo, nechá si vše vysvětlit, načež sedne k internetu a pátrá po nejvýhodnější nabídce. U lyží Lusti nezáleží na tom, kde si je koupíte.
Asi 80 procent produkce zůstává doma, zbytek se vyváží nejčastěji po Evropě, k našim sousedům či do Švýcarska. Ale najdou se i zájemci o lyže z Iráku, Indie či Islandu a letos nově také z Austrálie. „Na to se hodně těším. Mají tam zimu v době, kdy je u nás léto, takže se to vhodně doplní,“říká výrobce z Krkonoš.
Rozšíření sortimentu o běžky však v nabídce Lusti zatím nečekejte. „Nestíháme a do stávajících prostor se s novou výrobou zatím nevejdeme,“objasňuje Luštinec. Spíš má představu o doplňkovém sortimentu k lyžím. Nyní si lze pořídit italské vázání s nápisem Lusti.
Na příští rok ale přece jen něco chystá – lepší zaškatulkování a přehlednost v modelech a také zcela nové typy, a to hlavně v oblasti univerzálních lyží. „Bude to něco mezi sjezdovkou a volným terénem. Nejsem sice zastáncem širokých lyžích, ale tyhle mě dost mile překvapily. Mám výhodu, že si můžu zkoušet a udělat cokoliv, i když to bude třeba prodělečné,“vysvětluje zakladatel Lusti.
Řadu výrobků si testuje sám, pomáhají mu dcery, které obě závodně lyžovaly, i řada zvučných jmen z Lusti týmu v čele s Nikolou Sudovou – díky ní lyže s logem Lusti pronikly také na olympiády ve Vancouveru a v Soči.
Stroj je dokonalejší
V žacléřské továrničce nedaleko Sněžky má Milan Luštinec stále schovaný i svůj první snowboard. Příliš velkou nostalgii k němu ale nechová. Vznikal před 25 lety metodou pokus–omyl, žádné návody na internetu tehdy nebyly. Zatímco nyní zabere slepení jednotlivých vrstev kolem osmi minut, Luštinec tím tehdy strávil půl dne. Skluznici zdobil štětcem, nalepil na desku izolepy, přestříkal je sprejem a odlepil. Snowboard s iniciálami ML by prý i dnes dokázal jet, ale přece jen materiály a postupy výrazně pokročily.
Co se nemění, je možnost mít na svých lyžích či snowboardu vlastní motiv. „Děláme to docela běžně, i když nám to činí problémy. Nemůžete sáhnout pro lyže do skla- du, ale musíte je od základu do konce vyrobit, a vzniká tak větší pravděpodobnost chyby. Lidé to ale pořád chtějí, přestože jsme navýšili příplatek,“říká Luštinec.
Vlastních designů má značka stovky a jednou za dva roky se polovina kolekce obměňuje.
Výroba začíná v truhlárně, všechny lyže mají dřevěné jádro. Používá se překližka z českého smrku, buku či lehké paulovnie. Nejedná se přitom o jedno prkýnko, nýbrž se slepí několik vrstev dýhy, která se pak teprve nařeže na pláty. Z nich se frézují tvary konkrétních lyží. Po stranách je kryje před vodou barevný plast, který zároveň dotváří vzhled.
K tomu se lepí další vrstvy jako lamináty, titanaly nebo skluznice. Nejlevnější lyže se skládají z osmi vrstev, dražší až z 13. Výsledný motiv se tiskne na fólii. Na závěr se lyže brousí nahrubo ručně, posléze v automatu.
Mezi stávajícími stroji se najdou i ty původní, jak si je před lety Milan Luštinec vyrobil. Princip výroby zůstává stejný, jen ubylo ruční práce.
„Ruční výroba je zavádějící. Řada lidí si myslí, že co je ruční, je nejlepší, ale samozřejmě to neplatí. Stroj pracuje vždy přesněji,“podotýká Luštinec s tím, že v úplných začátcích byli spolu s ním ve výrobě nanejvýš čtyři lidé.
Luštincův příběh o tom, kterak nejednou zachraňoval firmu před krachem, je poměrně známý. Vyrůstal v Žacléři, kde neměl příliš na výběr. Nakonec nad porcelánkou zvítězily uhelné doly, kde pracoval jeho otec. Byl manuálně zručný, a tak se vyučil opravářem důlních strojů. Chvíli na šachtě i fáral, než ji roku 1992 zavřeli.
Osudové setkání
Někdy do té doby se datuje i výroba jeho prvního snowboardu, následovaly další pro kamarády a známé. Po propuštění z práce, se dvěma malými dětmi a vidinou nejistého výsledku peněz nazbyt nebylo, a tak si vše musel obstarat sám. Jenže neměl úplně štěstí na lidi. Nejprve v podobě společníka, který zmizel po prvních neúspěších, kdežto dluhy zůstaly. Rok nato nedostal zaplaceno za větší odběr snowboardů.
Když už pomalu začínal jednat s bankou o konci firmy a přemýšlel, že bude muset prodat i fax, který si rok předtím pořídil na leasing, vylezla z něj zajímavá poptávka od rakouské firmy. O Luštincovi věděli od svých krajanů, kteří mu dodávali materiál.
„Měli jsme se potkat v nějakém hotelu v 11 hodin večer. Vzal jsem posledních patnáct set, co jsem měl, přibral tlumočníka a vyrazili jsme. Čekali jsme tam až do jedné hodiny ráno, ale nikdo nepřišel. Zvedli jsme se tedy k odchodu a já ztratil poslední zbytky naděje. Cestou na parkoviště jsme ale potkali nějakého člověka a viděli, jak vchází do hotelu. Byl to on a my se na výrobě skutečně dohodli,“vypráví Luštinec.
Zní to skoro až neuvěřitelně. Osudově. „Jsem nevěřící, ale kolikrát, když už si myslíte, že je absolutní konec, nevíte kudy kam, přijde odněkud nějaký zásah,“říká zakladatel Lusti.
Naštěstí mu banka znovu půjčila. „Mysleli si, že si z nich dělám legraci. Já vím, že vám dlužím, ale buď mi seberete barák, nebo mi ještě půjčíte 150 tisíc a pak je šance, že vám všechny peníze vrátím,“vzpomíná podnikatel. Zakázka dopadla dobře a z Rakušanů se stali dlouholetí odběratelé, kteří později do firmy vstoupili i jako společníci. Jediným jednatelem je nicméně Luštinec.
Z pronajatých garáží se firma v roce 2001 stěhovala do stávajících prostor a po krizi v roce 2008, kdy rakouská firma utlumila odběr, se soustřeďuje především na rozvoj vlastní značky Lusti. Přes obraty v řádu statisíců se podnik v posledních letech dostal ke 30 milionů korun.
Autorka je spolupracovnice LN