Soumrak světového obchodu
Konec zlatého věku globalizace znamená konec lehce nabytého extra profitu, jenž byl motorem nevídané expanze Západu
tivní osobnost, která jim pouze napomáhá dostávat se na povrch, nebo je celá záležitost spíše duchovního charakteru a suverenita, hledání vlastní identity a izolace pro sebe jako „zeitgeist“(duch doby) usilují o takové formy jednání, které budou schopny transformovat i tyto staleté megatrendy.
Bezohledné rabování
Ačkoliv se názory v této diskusi rozcházejí, většina se kloní spíše k první variantě. K lepšímu pochopení hlubších souvislostí je třeba se podívat na uplynulé půltisíciletí i z tohoto pohledu. Do té doby byl světový obchod neznámým, ba přímo nedešifrovatelným pojmem.
Celý tento proces, který bychom mohli rozdělit zhruba do čtyř hlavních fází, započal až expanzí západního světa, která měla přímo nepředstavitelnou intenzitu. V průběhu prvního, velmi brutálního období Západ drancuje všechny ostatní části světa, které mu nejsou schopny vojensky čelit – jde o období bezohledného rabování.
O obchodu lze v tomto období hovořit nanejvýš v uvozovkách, neboť se odehrává spíše výstavba logistické infrastruktury potřebné k budoucímu obchodování. Počátkem 19. století pak definitivně docházejí statky, které bylo až do té doby možné ukořistit prostřednictvím drancování zaštítěného vojenskou silou. Asi jako když na ovocném stromě dojdou plo- dy, které rostou nejníže. K dosažení těch ostatních už je třeba sáhnout výše, což také od Západu vyžaduje víc energie a sofistikovanější řešení.
Užitek silnější straně
Druhé období je érou tradiční kolonizace, kdy už Západ není jen brutálním lupičem, ale začíná o hodnotové oblasti, které jsou nadále pod jeho vojenskou kontrolou, do určité míry také pečovat. V té době už se svými koloniemi sice „obchoduje“a za takto vyprodukované statky také „platí“, ale jelikož je to Západ, kdo diktuje ceny, o výsledku nemůže být příliš pochyb.
Třetí etapou je období „svobodného obchodu“, nicméně tuto svobodu obchodování už Západ umí používat jako zbraň. Definitivní položení Indie na lopatky nebo takzvané „opiové války“vedené s Čínou jasně ukazují, že „svobodný obchod“neboli „liberalizace“ve skutečnosti vždycky přinášejí užitek silnější straně.
Zásadním důvodem je, že právě silnější strana dokáže mnohem lépe využívat své komparativní výhody neboli prodat zboží, z něhož má mnohem větší zisk než její slabší partneři, a proto se v důsledku takto nastaveného pohybu zdrojů vytvářejí stále větší rozdíly – bohatí jsou čím dál bohatší, zatímco chudí, alespoň relativně, čím dál chudší.
Export kapitálu
A konečně ve 20. století, přesněji v jeho druhé polovině, nastává čtvrté období, charakterizované nevídaným růstem světového obchodu. Současně s tím ovšem probíhá i něco jiného, bez čehož by toto období nebylo možné interpretovat, a sice export kapitálu.
Komparativní výhody představují teorii popsanou britským ekonomem Davidem Ricardem (1772–1823), ale její podstata spočívající v tom, že každý produkuje to, v čem je nejlepší, díky čemuž jsou pak všichni v zisku, dává smysl, pouze pokud nedochází k exportu kapitálu. Pokud totiž obří západní nadnárodní podniky v jednotlivých zemích jednoduše skoupí výrobní systémy, které mají na základě komparativních výhod sloužit ku prospěchu dané země, potom je rozdělení výhod a nevýhod logicky opět jednostranné.
Opravdový vrchol globalizace a učiněný zlatý věk nadnárodních podniků nastane, až se ukáže, že skutečnou „komparativní“výhodou ostatních částí světa nacházejících se mimo oblast Západu je, že fungují jako naleziště pracovní síly, které lze vytěžit, jako by šlo o obrovský povrchový důl. Teprve pak se skutečně zrychlí světový obchod.
Jenže to je pouhé zdání. Stejně jako je pouhé zdání, že Čína zaplavuje svět, a v rámci něj také USA, nekonečným množstvím iPhonů neboli to, že se Čína dopouští vůči světu, a v rámci něj vůči USA či Evropě, obchodní agrese.
Ve skutečnosti jde totiž o to, že se obchodní agrese dopouštějí v Číně usazené evropské a především americké firmy, které takto postupují vůči svojí „vlasti“, tedy pokud lze o něčem, jako je vlast, v souvislosti s nadnárodními podniky vůbec hovořit. „Vlast“pro ně totiž může představovat maximálně globální logistické centrum.
Podle všeho se však i toto období pomalu chýlí ke konci. Částečně proto, že kvůli čím dál více převažující poptávce se i na periferiích světa zvýšila cena pracovní síly, zatímco platy dělníků v západních zemích spíše poklesly anebo již několik desetiletí stagnují.
Podstatou nového, v pořadí pátého období je, že západní státy a jejich pracující občané požadují přerozdělení gigantického globálního profitu a to samé, i když poněkud odlišně, se děje i ve zbytku světa
Vše při starém
Podstatou nového, v pořadí pátého období je, že západní státy, například nyní Donald Trump, a jejich pracující občané požadují přerozdělení takto získaného gigantického globálního profitu a to samé, i když poněkud odlišným způsobem, se vlastně děje i ve zbytku světa.
Konec zlatého věku světového obchodu a globalizace tedy ve skutečnosti znamená konec onoho lehce nabytého globálního extra profitu, který byl hlavním motorem do té doby nevídané expanze v průběhu čtvrtého období. Současně s tím, jak tato hnací síla nyní zaniká nebo alespoň slábne, vychází rovněž jasně najevo, že obchod fungoval stejně jako v předchozích fázích i v tomto mnohem „elegantnějším“, právě končícím čtvrtém období jako zbraň.
Co přinese páté období, na jehož prahu se právě ocitáme, zatím nemůžeme vědět, jisté však je, že se musíme připravit na nové konflikty dosud nevídané síly, neboť globální superstruktura, která světový obchod v uplynulých pěti stech letech používala jako zbraň, se bude snažit i za této nové situace pokračovat ve své dosavadní strategii. Anebo ji maximálně transformovat zhruba tak, jak napovídá okřídlené rčení, jehož autorem je kníže Metternich (1773–1859): „Všechno se musí změnit, aby mohlo vše zůstat při starém.“