Halič před sezonou

Nejkrásněji se putuje po zemích, které už nejsou. Které již zmizely z politické mapy světa. Toto je sonda do jedné z nich

Jsou země, jež se zachovaly buď jen jako názvy v kronikách a v historických atlasech (Akvitánie, Milčansko), anebo jako regiony kulturní, historické a kulinární (Burgundsko, Švábsko). Právě taková jména však voní tajemstvím, dobrodružstvím a nostalgií. K takovým vonným jménům patří i Halič. Vyplatí se do ní putovat. Kvůli kulturním dějinám, kulinářství a nostalgii i kvůli současnosti. Kvůli lepšímu porozumění „kde je Ukrajina“– a „kde jsme my“.

Kde je sama Halič, ve smyslu docela obyčejném, zeměpisném? Středověká Halič, původně jedno z údělných knížectví Kyjevské Rusi, se rozkládala zhruba tam, kde dnešní Halič ukrajinská, tedy pod Karpaty, na východ od řeky San neboli přibližně od dnešního polsko-ukrajinského pomezí. Takto zůstala vymeze- na i za staletí příslušnosti k Polsku, přesněji k mnohonárodní a mnohokonfesní Rzeczi Poszpolité. Teprve když při prvním dělení Polska roku 1772 získali tuto oblast Habsburkové – „roztáhli“název Halič na západ, na dřívější Malopolsko až ke Krakovu.

Halič. České země s ní půldruhého století sdílely příslušnost k habsburské říši. Země, která však v rámci Rakouska znamenala do jisté míry exotiku, „blízký Východ“. Sice zmizela z politické mapy – avšak dnes představuje jedno z vitálních jader současné Ukrajiny a její most ke střední Evropě.

Vzhůru do podzemí

Takto vzniklo Království haličské, jehož mapy visí v nostalgických kavárnách (nejen) ve Lvově, jeho hlavním městě. I poté se však Halič neoficiálně dělila podél řeky San na část západní, s velikou převahou polského obyvatelstva, a východní, v níž Poláci a Židé sice představovali většinu obyvatel Lvova a dalších měst – avšak venkov byl jednoznačně ukrajinský čili tehdejším termínem „ruthenský“– rusínský. Postupně se však Ukrajinci prosazovali i ve veřejném prostoru Lvova a dalších měst, formujíce v nich své národní obrození – podobně jako Češi v Praze a Brně 19. století.

Nacistická a sovětská okupace posouvala hranice sem a tam. Halič jakožto administrativní název zmizel. O to více se však mohl začít vynořovat mýtus o bývalé Haliči coby svérázné entitě a paradoxním ztraceném ráji. Sen, který si na západ od řeky San sní po svém Poláci – a na východ Ukrajinci; a s těmi či oněmi i Rakušané, Židé a kdokoli další. Vždyť – jak řečeno výše – nejsvobodněji se putuje snem.

Složité? Duchovní dějiny Lvova, centra Haliče středověké, rakouské i dnešní, jsou ještě složitější. Území haličské- ho knížectví bylo tradičně pravoslavné. Roku 1700 však byla zde v chrámu svatého Jiří uzavřena Lvovská unie, jíž se zdejší biskupství sjednotilo s Římem. Lvov se tak stal centrem uniatské (nepřesným, ale vžitým slovem: řeckokatolické) církve v celé Haliči, kdežto pravoslavní byli nadále jen trpěni. Roku 1946 však v tomtéž chrámu proběhl bolševiky dirigovaný synod, který unii zase zrušil a obnovil jednotu s pravoslavím. Nemalá část řeckokatolické církve však nařízenou unii neuznala a stáhla se do podzemí.

Pokud i československé dějiny znají z komunistické éry fenomén podzemní církve, která slouží liturgii, křtí a vyučuje po bytech a skrývá se před špehováním tajné policie – pak tyto naše dějiny, při vší své heroičnosti, se jeví málem jako idyla ve srovnání s tím, co museli skrytí řeckokatolíci zažívat v Haliči. A opět: o to více se dnešní haličanství dovolává řeckokatolických církevních představitelů a mučedníků coby národních hrdinů.

Tatáž svatojiřská katedrála, obnovená v pozdně barokní nádheře, je dnes i poutním místem. Haličané se tam chodí modlit do krypty k hrobům dvou metropolitů – Andreje Šeptyckého, neoficiálního vůdce ukrajinského obrození za Rakouska i obhájce Ukrajinců za meziválečného Polska, a jeho nástupce Josifa Slipého, vězněného třináct let v gulagu a zemřelého pak v římském exilu. Kdeco se dnes ve Lvově a napříč Haličí jmenuje podle Šeptyckého. Jeho pomníky rostou počtem i rozměry jak houby po dešti; a že v Haliči pršívá vydatně! Někteří užmají pomníkománie a šeptyckománie posledních let trochu dost. Namítají, že na Ukrajině je mnoho naléhavějších věcí, na něž je třeba vynakládat veřejné peníze.

„Církev střední Evropy“

O pomníky může být vedena diskuse. Nemůže být ovšem diskuse o tom, že současní Haličané vnímají řeckokatolickou církev jako „národní“. Určitě by však měla být diskuse o tom, v čem přesně je místo této církve na duchovní mapě Evropy a světa. Zda je něčím víc než výrazem haličského „my jsme my“. Víc než výsledkem mocenských pohybů dějin, totiž snahy rakouských a polských úřadů mít zdejší pravoslavné obyvatele pod lepší kontrolou tím, že je organizačně sjednotí s římskou církví.

Nápadité výklady by tu byly. Pan Myroslav Marynovyč, kdysi disident a vězeň gulagu – byť už „jen“toho brežněvovského –, autor vyznavačské knihy Evangelium podle jurodivého a nyní prorektor lvovské katolické univerzity, prosazuje spolu s dalšími tezi, že řeckokatolická církev je dědičkou „kyjevské církve“. Tím míní onu původní církev Kyjevské Rusi, kterou v této zemi zasadil kníže Vladimir v desátém století, tedy v době, kdy se západní a východní, katolická pravoslavná církev ještě neoddělily a vzájemně neproklely.

Pravoslaví dnes není vnímáno coby konkurent, nýbrž jako spoludědic této původní církve. Pan Taras Prochasko, jeden z žijících klasiků ukrajinského magického realismu (do češtiny byl zatím přeložen román Jinací), nabízí výklad přítomný už v samotném názvu jedné jeho eseje: Cerkva Centralnoj Jevropi. Řeckokatolická církev je „středová“, církev mezi Východem a Západem. Tehdy, v 16. a 17. století, když byly v Brestu Litevském a později ve Lvově uzavřeny církevní unie, se zrodila střední Evropa.

Co z těchto a dalších výkladů se dostane k prostému řeckokatolickému lidu, horlivě obléhajícímu o nedělích a svátcích haličské kostely, je jistě otázkou. Stejně je i otázkou, co na to pravoslavní. Haličští intelektuálové však konají, co musejí konat intelektuálové kdekoli jinde: přemýšlejí a snaží se formulovat.

Kdo chce opravdu přemýšlet o kořenech ukrajinského nacionalismu, nechť zanechá omletého poukazování na Banderu a jede meditovat nad freskami v Žovkvě