Halič před sezonou
literárních festivalů Meridian v Černovicích (tedy již v Bukovině, této menší „sestře“Haliče) a nyní Pražan, „rekonstruktivní utopie“. Koneckonců, i ten dvojjediný vojenský hřbitov je dnes symbolicky přeznačen: polská a ukrajinská část jsou odděleny zdí, ale propojeny brankou, u níž desky připomínají setkání prezidentů Juščenka a Kwaśnievského a jimi vyhlášené smíření: co jsme si, to jsme si, mysleme společně na Evropu.
Za třetí, je pravdivá jakožto sladký sen. Současný Lvov je kromě jiného i místem turistiky, vybudované na nostalgii. Jezdí sem zejména Poláci (po Lyčakivském hřbitově kráčí jedna polonofonní výprava za druhou), ale i snivci po Rakousku ze všechmožných národů, Američané pátrající po rodinných kořenech, a ovšem Židé a nadšenci pro židovskou kulturu. Centrum toho města se proto zvolna mění v místo globalizované, s množstvím restaurací a kaváren, větších či menších muzeí, pamětních desek a soch. Zajisté nejúspěšnější je „interaktivní“socha spisovatele Leopolda von Sachera-Masocha – kterého si ovšem Halič připomíná ne(jen) jako opěvovatele Venuší v kožichu, ale především jako ukrajinofila, soucitného pozorovatele těžkého života zdejšího lidu. Ovšem, každému, co jeho jest; prý je někde poblíž i sadomasochistický salon. Když (re)westernizace, když globalizace – tak se vším všudy. I s méně příjemnými rysy, na které upozorňujemladý historik a lvovský patriot Radko Mokryk: zbývá už jen pár autentických kaváren, do nichž docházejí staří Lvované. Ty ostatní, táhnoucí se téměř nepřetržitě podél rynku, už vlastní řetězce – na čemž si namastil kapsu pan starosta.
Jeden z podniků na lvovském rynku je však naprosto unikátní. Ani místo pro laciné chlastání kulturně nenáročných turistů, ani místo pro poklidné tlachání náročnějších návštěvníků – nýbrž místo paradoxu a provokace, místo zrcadlící dvojznačnost současné haličské a vůbec ukrajinské situace: Kryjivka neboli Kryt, sídlo banderovců.
Je to samozřejmě legrace a obchodní koncept: na jednom místě na rynku, navenek neoznačeném, se nachází „tajný“vstup do „krytu“. Otevře chlapík v uniformě Ukrajinské povstalecké armády. Návštěvník musí říci heslo. Heslo je ovšem prosté, známé každému v této zemi – „Sláva Ukrajině!“. Po vyřčení je návštěvník vpuštěn do labyrintu sklepních prostor, vyložených dřevem jako skutečný kryt a vyzdobených plakáty UPA, portréty tehdejších partyzánů či výzvami poslouchat partyzánské rádio. Obsluha nosí maskáče nebo rudočerná trika s trojzubci a názvy „Banderstadt“– což je oblíbené označení Lvova v kremelské propagandě. Jídelní lístek – to je celý časopis, plný starých fotografií z časů UPA a i jídla sama mají názvy jako „boršč První přijímání hrdinovo“. Kdo promluví rusky, je zavřen na chvilku do šatlavy, že je „Moskal“.
Kremelská státní televize samozřejmě natočila o Kryjivce reportáž: ta hrůza, banderovská banda sídlí přímo naproti radnici! Kryjivka přitom je výsměšnou reakcí na kremelskou propagandu: Spíláte nám, že jsme banderovci? No tak jo, tak jsme banderovci. Vztekněte se.
Magický realismus po haličsku
Halič však není jenom Lvov. Halič, to je rozlehlá kopcovitá krajina, podobná jiným vysočinám střední Evropy – a nepodobná stereotypům o Ukrajině coby nekonečné placatině stepí a černozemí. Halič, to jsou stovky vesnic, otevřených do polí, luk a ovocných sadů, s cihlovými domky, s dřevěnými kříži ověšenými pestrobarevnými fábory, s řeckokatolickými kostely většinou nově opravenými, ba někdy i s vížkami pozlacenými, s pomníky ukrajinského národního barda Ševčenka (který ovšem s Haličí neměl pranic společného) a s vlasteneckým modrožlutým nátěrem všeho, co bylo možné natřít – autobusové zastávky, telegrafní sloupy nebo aspoň zábradlí u mostků.
Nálada rurální idyly vyvolává v návštěvníkovi vzpomínky na Gogolovy blaženě poživačné Večery na samotě u Dikaňky. Ovšem pozor: jednak se Gogolovy venkovské texty odehrávají v jeho kraji, v tisíc kilometrů na východ vzdálené černozemní Poltavščině; jednak autoři, kteří líčí život venkovanů tohoto kraje, ho líčí v barvách spíše sociálně a naturalisticky temných až drásavých – ať je to klasik ukrajinského modernismu rakouské éry Vasyl Stefanyk, nebo třeba mladý autor Artem Čapaj. Jeho povídka Synku, prosím (jež vyšla i česky jako jeden z plodů brněnského Měsíce autorského čtení, dedikovaného roku 2015 Ukrajině) vypráví o těžkém živobytí současné bábušky, která má muže alkoholika a zahrádečku, jejíž plody jezdí prodávat na ilegální tržiště do Lvova. Takže opatrně s idylou.
Ale zas na druhou stranu – haličské vesnice při vší své dvojznačnosti idyly a drsnosti se zdají sovětskou érou méně poznamenány než haličská města. Tam se „socialismus“mnohem více vyřádil ničením památek polské i rakouské éry a chaotickým budováním sídlišť ještě nevzhlednějších, než jsou ta naše. Kdo však oceňuje půvab zašlosti a bizarní, ne- vědomky postmoderní směs epoch a stylů, ten si nemůže haličskáměstečka nezamilovat. Navíc, některá menší města zrcadlí i další podoby haličských dějin – a kulturních mýtů o nich.
Třeba samotná Halič – dnes nepatrné městečko, jež dalo zemi jméno a které bývalo sídlem haličských knížat dříve, než Danilo Haličský založil v půli 13. století Lvov. Dnes vměstečku zbyla na kopci nepatrná, roštím zarostlá ruina hradu, navíc už „jen“z polské éry. Obec Halič je nyní zajímavější pro muzeum Karaimů – krymských Tatarů vyznávajících judaismus, podle některých teorií potomků oněch tajemně zmizevších mocných Chazarů. Další střípek do náboženské a etnické mozaiky Haliče, další podnět ke snění a imaginaci, anebo aspoň k otevření mystifikačního (v češtině dvakrát – 1990 a 2011 – vydaného) Chazarského slovníku srbského spisovatele Milorada Paviče.
Nebo jiné místo: Žovkva. Kdysi letní sídlo polského krále Jana Sobieského, hrdiny od Vídně. Žovkva je plná „standardních“památek katolických a židovských, ale unikátní svým řeckokatolickým chrámem Krista Lidumilného. Ten byl totiž vmeziválečné éře celý vyfreskován v pozoruhodné směsi secese, symbolismu, folklorismu a náboženského nacionalismu. Malíř Julian Bucmaňuk – mimochodem žák Maxe Švabinského na pražské akademii – tu zobrazil krom jiného „ukrajinského“Ježíška, jemuž se klaní děti v krojích, či bojovníky za ukrajinskou nezávislost (Petljuru, Skoropadského a další) coby moderní protějšky starých světců a mučedníků. Neukrajinský návštěvník se snadno začne pohoršovat nebo smát. Pak mu padne zrak na fresku Matky-Ukrajiny, truchlící nad synem, který zahynul při stalinském hladomoru – a smích ho přejde… Kdo chce opravdu vážně přemýšlet o kořenech a podobách ukrajinského nacionalismu, nechť zanechá věčného poukazování na tisíckrát přemletého Banderu a jede meditovat nad freskami v Žovkvi.
Rovněž do Drohobyče se jezdí za výtvarnými artefakty, ovšem zcela jiného druhu: za fragmenty, jež tu zůstaly z díla malíře a spisovatele Bruna Schulze, „haličského Kafky“. Schulzovi srovnávání s Kafkou jak pomáhalo k (žel spíše až posmrtné) slávě, tak ovšem i křivdilo, neboť umenšovalo jeho originalitu. Schulzovo literární dílo je podobně magické a fantazijní jako dílo Kafkovo – avšak mnohem veselejší, malebnější a též erotičtější, bez drásavých kafkovských temnot. Číst Schulze znamená smát se a snít. Naopak Schulzův osud byl temnější. Za nacistické okupace byl po nějakou dobu „chráněným Židem“. Dokonce nemalá část oněch dochovaných fragmentů pochází z fresek, jež maloval pro dětský pokoj v domě esesáka, který ho chránil. A pak ho jiný esesák „natruc“zastřelil… Schulz psal polsky. Dnes se však pěstiteli schulzovského kultu stali ukrajinští spisovatelé v čele s Jurijem Andruchovyčem. Už několik let zde pořádají „schulzfest“, obsahující předčítání z autorových děl na místech spojených s jeho texty či ekumenickou bohoslužbou rabínů i kněží na místě umělcovy smrti.
A když současní ukrajinští spisovatelé – tak město Ivano-Frankivsk, místními nazývané familiárně „Franek“, původním jménem z polské éry však Stanislav. Toto nostalgické jméno si vložil na štít „stanislavský fenomén“– skupina autorů, která tady v osmdesátých letech minulého století začala vydávat první ukrajinský čistě literární, tedy nikoliv politický či náboženský samizdat. Jejich tvorba, o níž existuje česká monografie Terezy Chlaňové a která se v dílech Andruchovyče či Prochaska stala moderní klasikou, obsahuje nemalý podíl oné polské, rakouské a židovské nostalgie čili oné „rekonstruktivní utopie“.
Avšak žádné fňukání! „Stanislavští“rozehráli ony staré kulturní reálie, v konfrontaci s absurditou pozdní sovětské každodennosti, do magické grotesky. Do grotesky, v níž se ozývá nejen Bruno Schulz, ale i starý Gogol ve své rozverné poloze, i Joseph Roth ve svém snění o haličských štetlech; a skrze Schulze tu zní též imaginace starých haličských chasidů a chasidopisců, jako byli Jiří Langer, který pobýval v haličském Belzu, či Martin Buber, který vyrůstal ve Lvově. Ba, zdá se, že existuje cosi jako haličský magický realismus, který překračuje epochy, jazyky i konfese; a který je i svéráznou odpovědí na nepříliš radostné dějiny zdejšího dvacátého století: Aby se mohlo přežít – je třeba snít…
Na jednom místě na rynku, navenek neoznačeném, je „tajný“vstup do „krytu“. Otevírá chlapík v uniformě Ukrajinské povstalecké armády...
Jet, okusit a vidět
Snít… Snili jsme takto s Radkem Mokrykem, scházejíce z vrchu bývalého knížecího hradu v Haliči, na jehož úpatí bábušky prodávají za babku mléko, zeleninu a houby v biokvalitě, protože jinou nemají. Snili jsme konkrétně o tom, že na knížecím vršku by mohl vzniknout archeopark, který se stane cílem rodinných i školních výletů, „místem paměti“každého hrdého Haličana. Snili jsme obecně o tom, že v Haliči nastane „velká sezona“. Že celá Halič, nejen centrum Lvova proměněné v jednu velikou chlastárnu, bude konečně rozpoznána kulturymilovnými Evropany coby místo, kam je třeba jet, okusit a vidět.
Halič se v posledních letech na „velkou sezonu“už trochu připravuje. Proslulé rozbité chodníky i silnice jsou postupně spravovány, trasují se cyklostezky. Lvov vybudoval nový velký terminál a nazval ho podle Danila Haličského – onoho středověkého vládce, který jako první obrátil pohled Haliče tak důrazně k západu; onoho vládce, který nosil západoevropský titul krále. Terminál je zatím málo vytížený. I on má před sezonou. Jako celá Halič.