Hrdinství mě nezajímá
smutnější byla návštěva, kterou jsem svou cestu symbolicky začal, a to ve městě Södertälje ve Švédsku. Ve Švédsku žije zhruba třicetitisícová komunita křesťanů ze Syrské pravoslavné církve, kteří pocházejí z Tur Abdinu v jižním Turecku. Tam ovšem zbývají jen asi dva až tři tisíce lidí, většina se od 60. let přesouvala do Evropy. Ti lidé dnes sice mají ve Švédsku své kostely a restaurace, dokonce i poslance, ale postupně přestávají být tím, čím byli po dva tisíce let. Je to dobrá ilustrace toho, co se dělo v posledních sto letech s křesťany na Blízkém východě. Sýrie a Irák, to jsou tragédie, které se odehrávají právě teď, to je samozřejmě neméně smutné.
LN Jakou situaci jste v Iráku našel?
Navštívil jsem irácký Kurdistán v severním Iráku. Příběh, který ve své knize zaznamenávám, pojednává o uprchlících z oblasti Mosulu vyhnaných Islámským státem. Kurdské obyvatelstvo tyto uprchlíky přijalo. Lidé otevřeli svá srdce, poskytli veškeré své prostředky, aby pomohli statisícům lidí, kteří uprchli bez ničeho. Takže v tomto smyslu jde o velmi optimistickou a lidsky hřejivou zkušenost. Rád bych zdůraznil, že pomáhali nejen křesťané, ale také muslimové. A také je dobré připomenout, že muslimové tvoří většinu obětí extremistů, už jen ze statistických důvodů.
LN Navštívil jste rovněž Libanon, zemi s velmi výraznou křesťanskou komunitou. Zůstává tento stát ostrovem multikulturality?
Momentálně je nejdůležitější, že v Libanonu není válka. To je opravdu pozoruhodné, protože když se podíváte na nedávné dějiny tohoto státu, uvidíte tolik válčení a ukrutností, které byly páchány na křesťanech, ale i samotnými křesťany. Takže skutečnost, že se ta země vyhnula válce, je opravdu pozoruhodná. Jsou tam přestřelky, bombové útoky, ale ne válka. Libanon je také zvláštní případ, protože byl kdysi zamýšlen jako multietnický a multireligiózní projekt bezpečného přístavu pro křesťany, který ovšem neuspěl.
Jediným místem na Blízkém východě, kde jsou křesťané opravdu v bezpečí, je Izrael. Jen tam je demokracie a naprostá svoboda vyznání. To neznamená, že křesťané nemohou být diskriminováni, ale bude to proto, že jsou Arabové nebo Palestinci, ne proto, že jsou křesťané. V Iz- raeli jsou vesnice, kde žijí výhradně křesťané, jinde zase najdete jen muslimy a žádné Židy. Jinde na Blízkém východě křesťané mají stále horší podmínky pro život.
LNA co Turecko? To přece bylo přinejmenším donedávna demokracií?
Příběh tureckých křesťanů je příběhem vyhánění, útlaku a zabíjení. Od masakrů v roce 1915 až do konce 20. století zažívali pravidelné vlny pogromů, ať už byli jejich obětí Řekové, Arméni, nebo Asyřané. Obvykle se mluví jen o roce 1915, ale ono se to opakovalo každých deset patnáct let přinejmenším až do války na Kypru v 70. letech, kdy byli z Turecka vyháněni Řekové. Když reportér Dalrymple v 90. letech přejížděl z Turecka do Sýrie, popisoval to jako velmi úlevný pocit. Erdoganův příchod na počátku 21. století hodně změnil k lepšímu, protože právě on dal mnoho práv menšinám, etnickým i náboženským. A až do nedávné doby se tyto komunity dobře rozvíjely, stejně jako celá občanská společnost. Zlom přišel v době protestů proti kácení stromů v parku Gezi v roce 2013, kdy se situace zase začala horšit.
Co se současného Turecka týče, záleží na tom, o kterém místě mluvíte. V Istanbulu a Izmiru je situace dobrá – a vždycky byla lepší než jinde. Horší je to v anatolském vnitrozemí a zejména v jižním Turecku. Jenže v Turecku zbylo křesťanů velmi málo. Možná stojí za poznámku, že tak jako vlastně neexistuje Blízký východ, protože je to příliš rozmanité území, tak také přísně vzato neexistují blízkovýchodní křesťané. Mohli bychom hodiny rozebírat rozdíly mezi Čechy a Poláky, stejně tak jsou odlišní Jordánci a Syřané a také třeba křesťané v Turecku a v Egyptě.
LN Vy jste v Egyptě navštívil koptské křesťany, kteří žijí ve „městě odpadků“a jsou tak chudí, že se živí jejich tříděním a prodejem...
Ale oni nejsou chudí! Ano, někteří jsou velmi chudí, to je pravda. Ale jiní jsou milionáři, ale prostě žijí z odpadků a mezi odpadky, považují to za své živobytí. Vzpomeňte na mafiánskou rodinu Sopranů, ti také vydělávali peníze na smetí. Tohle odpadkové město popisuji ve své knize Obilí a krev. Je to velmi zbožná komunita, příslušnost ke koptské církvi je jádrem jejich identity.
LN Hraje u koptů roli, že patří k jedné z vůbec nejstarších církví?
Nepochybně, jsou na to velmi hrdí. Ale také se cítí být menšinou a přináležitost ke společnému kultu je sjednocuje. Stará se tam o ně jeden polský kněz. Jemu se podařilo získat důvěru lidí, kteří jsou jinak velmi ostražití.
LN V českých zemích probíhá ostrá debata o migraci a uprchlících. Jak se na to díváte se svou zkušeností po cestách na Blízký východ?
Země v regionu přijaly obrovské množství lidí, do šestimilionového Libanonu dorazily dva miliony lidí, do Jordánska statisíce, v Turecku je 2,5 milionu lidí. Když vidíte lidi, kteří trpí, jediný správný přístup je pomoci jim, nebo se o to alespoň pokusit. Nechci se pouštět do politických a technických otázek ohledně přijímání uprchlíků anebo naopak pomáhání lidem přímo na místě. Ale co se týče postoje, jsem zaražen tím, jak mnoho lidí odmítá dívat se na uprchlíky jako na lidské bytosti. Vidíme to v Polsku i v České republice, této emoce využívají politici.
Zcela určitě tomu tak je v Polsku, kde se předloni konaly parlamentní volby a zároveň vrcholila migrační vlna. Rétorika některých politiků tehdy značně ovlivnila veřejné mínění a změnila postoj společnosti, lze to doložit i na průzkumech veřejného mínění. Poláci vlastně neměli žádný názor a většina byla připravena nějak pomoci. Lidé se však bojí, je to pochopitelné. Úlohou médií je nepodporovat strach, nýbrž věci spíše vysvětlovat. A to se nedělo! Ono je totiž jednodušší pracovat se strachem než podávat zprávu o složitostech světa. Takhle ovšem média v současné době pracují.
LNA co simyslíte o tvrzení, že by evropské země měly přijímat křesťanské uprchlíky spíš než muslimské?
Lidé, kteří to říkají, nemají ponětí o tom, co to je blízkovýchodní křesťanství. Pokud nejste schopen přijmout tamního muslima, pak nedokážete přijmout ani křesťana. Protože blízkovýchodní křesťan je mnohem kulturně bližší tamnímu muslimovi než nám. Platí to o koptech, ale i o Asyřanech; s námi nemají skoro nic společného. I historicky vzato utrpěli mnohem více od Byzantské říše než od muslimů, někdy se na islámské dobyvatele dívali jako na osvoboditele. Optika konfliktu civilizací a představa, že když je někdo křesťan, je na mé straně a naopak, zcela pomíjí složitost reálné situace.
LN Myslíte, že vaše kniha nějak ovlivnila veřejnou debatu v Polsku?
Takovou moc knihy nemají, nebo ne aspoň ta moje. Ale publikace Obilí a krev byla dobře přijata a slušně se prodávala – asi deset tisíc kusů, dostala nějaké ceny. V Polsku máme štěstí, že existuje vydavatelství (Wydawnictvo Czarne – pozn. aut.), které se systematicky zabývá žánrem knižních reportáží. Ale i tento žánr trpí, nejen na knižním trhu, nýbrž i v novinách. Stále méně redakcí, respektive vydavatelů chce platit za to, že vyšlou svého člověka přímo na místo – a vystačí si jen s agenturními zprávami.
LN Uvažujete o nějakém pokračování své knihy?
Nevím, nepovažuji se za specialistu na Blízký východ, ale novináře, který píše literární reportáže. Dříve jsem psal hlavně o Polsku a teď se k tomu vracím. Avšak jak pro moje polská témata, tak pro to, co jsem psal o blízkovýchodních křesťanech, platí stejná věc: jako reportér se nezabývám smrtí, nýbrž životem. Nezajímá mě téma hrdinství, ale přežití.