Ta srdce stále tlučou

světové pop music. Avšak nikoli nevysvětlitelným.

To, co tito irští muzikanti chtěli prostřednictvím The Joshua Tree vypovědět, leží mimo uměleckou formu. Je jím intenzivní tlak politiky na soukromí lidí, neodbytná snaha nedobře zvolených „zákonných zástupců“vetřít se jim do domovů a určovat, co se smí a nesmí. Děje se to jak prostřednictvím mizerných rozhodnutí, tak i politickým marketingem, který z řízení společnosti udělal zástupnou show.

Historka o tom, jak text k úvodní skladbě Where The Streets Have No Name napsal Bono na hygienický pytlík v letadle při návratu z Etiopie, je známá. Často se jako jemný kontrast přidává ke sdělení, že vykopávák alba přitom pojednává o velkých věcech – o bourání bariér a hledání místa, kde lidé dostanou šanci vstát z prachu a uvědomit si, jak důležité je probudit v sobě lásku.

K takovému zjištění asi není nutné letět za inspiračním zdrojem do chudobou sužované země (Bonova manželka tam měla humanitární aktivity). Jenže, jak známo, inspirační zdroje si zkrátka nevybíráme. Zde ho autorovi přinesl kontrast mezi prostorově otevřeným světem, jaký mu Etiopie – respektive určitá část jeho území – mohla symbolizovat, a Dublinem. Tam už lidé vystavěli účinně vysoké zdi mezi nábožensky a sociálně odlišnými vrstvami a míjí se uzavřeni v ulitách dopravních prostředků a vlastních myslí. Jména ulic v evropských městech jsou vlastně značkami sloužícími nejen k odlišení, nýbrž také k vymezení se a v důsledku k vzájemnému oddělení.

Bono spatřilmísto, kde by toto všechno mohlo zmizet, na vysoko položené africké pouštní planině. Úplně stejně vzdálené je takovéhle místo i pro člověka jednadvacátého století. Ty hranice mezi lidmi dnes pochopitelně mohou být ohraničeny mnohem různoroději, mimo jiné „měkčeji“, virtuálněji, než jak to U2 viděli před třiceti lety v rodném městě. Dnes se lidé dokážou od sebe vzdálit z mnohem malichernějších důvodů, než je vyznání a majetek. Stačí jiný názor na nový film nebo na (ne)konzumaci masa, a už jsou ochotni utnout další komunikaci vyjma vzájemné palby.

Běžet k Bohu

Zařazení skladby Where The Streets Have No Name na úvod alba je také symbolické. Varhanové intro, jež autor, kytarista a skladatel The Edge, uhájil před skeptiky v nahrávacím studiu i uvnitř skupiny, ihned obrací pozornost k boží podstatě světa. Místo s bezejmennými ulicemi nutně musí mít boží požehnání. Poslechem to cítí i ateista, jenž si tuto skutečnost může pojmenovat dle svého; účinek bude stejný. Podobně transcendentní je celé album.

Mnoho se nyní mluví o (možném) návratu k víře. Dokonce i v Česku, které je ateistickou zemí jako málokterá druhá. Nově probuzená vlna spirituality přiměla lidi seznamovat se s různými náboženskými koncepty. Jsme svědky, někteří i aktéry, upřímného filozofického hledání a nabízení smíru mezi religionisticky a sekulárně smýšlejícími tábory. Nastala bouřlivá diskuse o islámu, o jeho povaze. Na jednu stranu nadšenecké přijetí, na stranu druhou skeptické nahlížení na západní mutace buddhismu a vůbec východních duchovních nauk.

Cosi velmi zásadního k tomu již před třiceti lety řekli U2 písní I Still Haven’t Found What I’m Looking For. Vyzdvihují v ní niternou touhu po spiritualitě a podporují všechny, kdo jí zahořeli, ačkoli představitelé oficiálních náboženství jim nezřídka říkají, že hledání individuální cesty k Bohu je špatná cesta, že se mají nechat vést.

Americký spisovatel, dramatik, překladatel a univerzitní učitel filozofie Craig DeLancey to nazývá theoplutokratismem a dává za příklad něco, co v Česku neznáme – televizní pořad 700 Club americké křesťansky orientované televize CBN a samozvaného evangelického kazatele Tima LaHayeho, autora knih s apokalyptickými náměty.

U2 to moc dobře znali. Druhá skladba The Joshua Tree proto vyjadřuje sympatie všem váhajícím, hledajícím a dočasně nenalézajícím, a dodává jim kuráž. Bono víru v „příchod Království“podporuje gospelovým zpěvem a originální bubenická práce Larryho Mullena Jr. propojuje jinak spíš christianistické obrazy a odkazy s dědictvím pohanských šamanů. Základem všech náboženských konceptů je touha člověka poznat pravost svého poslání na světě.

„Ano, já stále ještě běžím,“skoro až kvílí frontman výpověď o velké touze dosáhnout osvícení. Můžeme to chápat i jako „teprve směřuji (a nevzdávám se)“. Jde o povzbuzení v úmyslu nastoupit vlastní cestu k tomu, co můžeme, ale nemusíme nazvat Bohem. V takových verších lze najít odvahu udělat v životě něco jinak a nedbat na to, co okolí (církev, instituce, společnost) očekává.

Osobní ručení

Ve sborníku z roku 2006 U2 and Philosophy: How to Decipher an Atomic Band (U2 a filozofie: Jak rozluštit atomovou skupinu, jde o parafrázi na název alba z roku 2004 How to Dismantle an Atomic Bomb čili Jak rozmontovat atomovou bombu) se patnáct autorů pustilo do analýz fenoménu U2 a jejich písní z různých hledisek. Zhusta se přitom věnují společenskému přesahu tvorby. Jedním z důvodů, proč profesor filozofie z University of California Mark A. Wrathall sborník sestavil (pro edici Popkultura a filozofie vydavatelství Open Court Publishing), je ukázat plodnou sdělnost hudby. Byť často vnímané jako konzumní nebo určené k pobavení a uvolnění od stresu. Právě tvorba irského kvarteta vkládá posluchačům do rukou klíč k určitému způsobu čtení světa. Světa, v němž se jisté informace a zprávy jeví jako jasné, avšak pouze do chvíle, kdy začneme zkoumat jejich věrohodnost.

Dnes často čteme vědecká dobrozdání pro to či ono, jsou nám předkládánymatematické důkazy (formou statistiky) toho či onoho. Zmíněný DeLancey ve sborníku ukazuje, jak U2 promlouvají minoritním, přesto neochvějným hlasem: Podívejte se kolem sebe, vnímejte vlastními smysly, instinkty a zkušenostmi, nepřebírejte instantní návody k použití.

V éře hoaxů a všelijakých slovních zatmění jsme postaveni před úkol umět rozpoznat kvalitu informace a jejího zdroje. Že je to objev takzvané postfaktické doby? Ani náhodou! – Právě před třiceti lety U2 umístili výzvu chovat se pozorně, vědomě a zodpovědně při nakládání s přicházejícími zprávami do písně Mothers of The Disappeared. Popisuje pocity argentinských a chilských matek, jimž diktátorské režimy vzaly syny. Neznají jejich osudy, avšak „slyší tlukot jejich srdcí“.

V tentýž čas, kdy rockoví hudebníci přišli se svým poselstvím, informovala média v nezávislém zpravodajství o tom, že situace v Latinské Americe se zlepšuje. I kdyby vycházela z relevantních údajů, kupříkladu ekonomických ukazatelů a podobně, mohl Bono poskytnout osobní svědectví z návštěvy Nicaraguy a Salvadoru. Později vystavěl podobný kontrast sdělením, že dluhy třetího světa vůči mezinárodnímu (euroamerickému) kapitálu zabíjejí lidi. Přitom Světová banka současně trvala na tom, že půjčky jsou spláceny a není třeba se znepokojovat. Uměla to doložit v účetnictví.

Mothers je závěrečnou písní desky a graduje tu vše, o čem se na The Joshua Tree vypráví. Třeba o špinavostech tehdejšího prezidenta USA Ronalda Reaga- na, speciálně angažmá Spojených států (nebo vlivných společností, jež platily Reaganovu kariéru) v Latinské Americe. Už industriální sound Bullet The Blue Sky sugestivně připravuje půdu pro závěrečnou obžalobu, jak jsou štvaní lidé vháněni do amerického područí.

Po tři desetiletí si U2 mohou říkat „naši Američané nám rozumějí“, protože mimo jiné zažili jedno volební období George Bushe staršího a hned dvojí prezidentství jeho syna, jenž vojenskými zásahy v arabském světě podnítil nezvratné dějinné pochody, jejichž důsledky pociťuje nyní Evropa. Zatím posledním článkem řetězu je Donald Trump, po jehož zvolení pozastavili dublinští hudebníci vydání již připraveného alba Songs of Experience. Rozhodli se počkat, zda to, co nahráli, bude v překotně se měnící době stále aktuální.

To nejhorší, co se mohlo čtveřici U2 stát, je získání statusu rockových dinosaurů. Potvrdilo ho páté album The Joshua Tree, od jehož vydání ve čtvrtek uplynulo třicet let. To, že se k němu dublinská čtveřice po deseti letech hraní a skládání dopracovala, je zároveň to nejlepší, co mohlo publikum a svět kytarové hudby potkat.

Vpichy chladných jehel

S albem The Joshua Tree si takovou starost dělat nemusí. Zde zmiňovanou univerzálnost sdělení najdeme třeba i v baladě Running To Stand Still. Kde jsou příčiny, že se tolik lidí nechá zničit heroinem? Kdo zabodává chladné jehly do žil dívky z textu? Nejsou to náhodou chybná rozhodnutí politiků? A nejen v Americe. Dublinské slumy zobrazované v písni se jistě podobaly těm v Edinburghu, jak je o dekádu později vylíčil Trainspotting, nyní revitalizovaný?

Politiku britské premiérky Margaret Thatcherové sdírá skladba Red Hill Mining Town, inspirovaná marným bojem anglických horníků proti zavírání neprofitujících dolů. Ta přece jen trochu vyznívá jako agitka, ač do ní Bono vpravil věčné téma vyprchávající lásky a hájil se, že čerpal ze zkušeností konkrétních osob a ze znalosti nahnutých osudů celých rodin.

Z makroekonomického hlediska možná byla restrukturalizace britského hospodářství nevyhnutelná, o slovo se hlásily nové obory, na obzoru byla jiná budoucnost. Avšak není to právě dnešní drtivá expanze moderních technologií, co klade před člověka otázku, zda je v konkurenci umělé inteligence pro nějakou práci ještě potřebný? A jak se s ním pak bude zacházet? Jako s horníky, hozenými na dlažbu a ponechanými osudu?

Jestliže tu nejsou Songs of Experience, aby o tom aktuálně vypověděly, je tu nadále oslovující The Joshua Tree. Skupina k třicetinám alba připravila turné, kde zazní všech jedenáct songů, tedy včetně Red Hill Mining Town, na koncertech dosud nehraného. Nápad byl přijat vstřícně, dokonce i hlasy jindy skeptickými. Vedle hudební události to totiž může být manifestace univerzálního hlasu, jakým v popkultuře disponují právě tito „dinosauři proti své vůli“. Naučili se jimi být, i když jim to patrně neprospělo. Část posluchačstva U2 vyčítá vyprchávání autenticity. Co jim však nelze upřít, je snaha o výpověď.

Co U2 chtěli prostřednictvím The Joshua Tree vypovědět, leží mimo uměleckou formu. Jde o intenzivní tlak politiky na soukromí lidí, o snahu vetřít se jim do domovů.