Když věrný žák chvíli nedával pozor
Je to příběh. A ne ledajaký. Zde jeho minimalistický nástin. Pražský rodák (* 1949) Viktor Kronbauer vystudoval strojní průmyslovku, ale kvůli podnikovému bytu se nechal zaměstnat jako brusič kovů, vstával krvavě brzy a dojížděl do fabriky denně přes půl Prahy. Do panelového bytu se jim se ženou Františkou narodily čtyři děti, a přesto v sedmdesátých letech jeden z pokojíků v tom kvartýru vyčlenili pro fotokomoru a mikropracovnu. Kronbauer totiž podlehl fotografické vášni. Naplňoval si ji převážně na koncertech klasické hudby, zejména na festivalu Pražské jaro. V roce 1978 měl první výstavu s touto tematikou.
Zlomem byl rok: 1983 absolvoval Institut výtvarné fotografie, rozhodl se, že s fabrikou, k níž už neměl bytový závazek s povinným počtem odpracovaných let, skončí. Nastoupil jako dokumentační fotograf do Divadelního ústavu a seznámil se s grafikem, fotografem, externím pedagogem FAMU Jaroslavem Krejčím. Přilnuli k sobě. O dvacet let starší fotografický i lidský svéráz Krejčí k sobě Kronbauera přitáhl coby svého druhu žáka, syna, pokračovatele. Učil ho vidět a cítit divadlo, přemýšlet o něm. Krejčí pracoval s fotografií vyhraněně: záběry zvětšoval na (dnes již nevyráběný) tzv. dokumentní fotopapír tak, že citlivou vrstvu osvěcoval Luigi Pirandello: Šest postav hledá autora. zvětšovákem po rubu, tedy přes tenký papír, na němž byla světlocitlivá vrstva nanesena. Výsledkem byla náladotvorná rozpitost kontur, přízračnost a abstrahující redukce detailů. Krejčího archiv fatálně zasáhly pražské záplavy v roce 2002. Nicméně něco se mu přece podařilo zachránit a ve vlastní koncepci, ve své grafické úpravě a se svými texty, coby velmi osobní a osobitou zprávu o svém vztahu k divadlu, publikoval roku 2003 zmíněnou monografii o 380 stranách Divadelní jarmara Alfréda Radoka a Jana Grossmana.
Kronbauer pro svoji monografii volil nejen obdobný formát a téměř stejný rozsah. Knihu si rovněž koncipoval sám. Poněvadž však nevládne řemeslem knižního grafika, vložil důvěru v Karla Aubrechta a redakčně na knize spolupracovala Denisa Šťastná. Pochopitelně že Krejčího „Jarmara“je pro Kronbauera svého druhu biblí, referenčním dílem. A přece jí dostatečně nenaslouchal, chtěl si monografii udělat po svém, měl prý jasnou představu, ale lépe by bývalo bylo, kdyby i v tomto kráčel ve stopách svého milovaného učitele. V čem ho tedy „neposlechl“?
Záplava nikoliv od Vltavy
Jaroslav Krejčí v monografii okamžitě „vešel na jeviště“a svědčil o viděném. Od první stránky reprodukoval své divadelní fotky. Kdežto Kronbauer nejprve vykládá o sobě: o své rodině, o své cestě za fotografií. Zařadil portréty svých předků, příbuzných, snímek, na němž je s Krejčím a jeho manželkou, (průměrné) školní práce na téma zátiší a městská krajina, jeden ještě průměrnější akt, pak obyčejné momentky z londýnských ulic (1985), následuje sestava záběrů interpretů vážné hudby, poté portréty umělců. Takto běží čtyřicet tiskových stran; a to ještě nastane na stranách 238–242 černobílé intermezzo opět s pouličními fotkami… Všechno tohle mohlo, a daleko spíše mělo být – když to autor do knihy mermomocí potřeboval dostat – součástí textově-obrazového kalendária umís- Texty Viktor Kronbauer, Ondřej Černý, Eva Stehlíková a Vlasta Smoláková. Institut umění – Divadelní ústav, Praha 2017, 408 stran, doporučená cena 1100 korun. těného na konci svazku, kde se nyní nachází pouze přehled výstav, seznam knih, v nichž Kronbauer publikoval, a výčet ocenění (ale už ne literatura o něm). V tomto kalendáriu mohl být také podán více slovy i snímky autorův příběh jak životní, tak fotografický. A byť na hřbetu mocného svazku stojí napsáno Divadelní fotografie / Theatre Photography (publikace je česko-anglická), na titulní straně vázané obálky se skví černobílý snímek racka startujícího kdesi na pláži – že by jakýsi odkaz na čechovovskou „čajku“?
Když se tedy obrazová skladba konečně dopracuje k autorově divadelní fotografii jako takové, je očividné, nakolik Kronbauer byl v osmdesátých a devadesátých letech pod vlivem Krejčího vidění a poetiky, že byl žákem pilným a pozorným, ale stále přece jen žákem. Využívání pohybové neostrosti, černé nebo naopak bílé (a „rozmyté“) rámování snímků, redukovaná tonální škála, pocitovost a expresivnost atd. – to vše je i Krejčí (ten zemřel roku 2006). Definitivní Kronbauerovo vymanění se z učitelova vlivu, nastalo až s přechodem na digitální přístroj a barevnou fotografii. Naučil se pracovat s počítačem a softwarem, využívá postprodukčních zásahů do obrazu, ovšem činí tak uměřeně, výhradně pro výtvarné doladění toho, co už v záběru je, nikoliv pro transformaci obrazových prvků v kreaci zcela odpoutanou od snímané inscenace.
Krejčí „Jarmaru“komponoval do oddílů nazvaných podle scén (DNZ – Divadlo Na zábradlí, Orfeus apod.), do poslední třetiny zařadil snímky ze zahraničí a fotky osobností, s nimiž se kolem divadla potkal. Kronbauerova kompozice celku se obešla bez čitelných oddílů, snad ji lze označit za latentní a volně plynoucí, ani vakátů (tedy záměrně ponechaných prázdných tiskových stran) autor pro rytmizaci nevyužívá. Pouze od strany 245 běží reprodukce fotek exponovaných výhradně při zahraničních inscenacích, ať snímaných při tuzemských hostováních, anebo přímo v cizině.
Nepřetržitost záběrů v publikaci přerušují pouze nedlouhé tři texty o autorovi z pera teatrologů, přičemž nejzajímavější je ten od profesorky Evy Stehlíkové, která v téměř aforisticky stavěném příspěvku bystře píše, že „estetická hodnota záznamu není rovna dokumentární hodnotě, ba dokonce je mezi nimi jistá nepřímá úměra“, a Viktor Kronbauer je tudíž svého druhu „velký podvodník, protože umí vyfotografovat vteřinu, která se snad ani nestala“. Pisatelka výstižně pojmenovává podstatu těch nejlepších Kronbauerových prací i divadelní fotografie coby disciplíny: schopnost exponovat výjev, který je krásný sám o sobě i vyjadřující ducha inscenace, přičemž divák, jenž danou produkci viděl, si ten okamžik nevybavuje, neboť dění na jevišti vnímá kontinuálně, kdežto fotografie je „zkamenělou“esencí onoho dění. Ostatně tato vlastnost platí pro fotografii obecně: proto jsme tolik překvapováni zadrženými okamžiky, momentkami.
Viktor Kronbauer si velkou monografii zaslouží, o tom není sporu. Ve svém oboru patří ke špičce. Ale scházel mu přísný dramaturg; to je bolest jak tuzemských fotografických monografií, tak divadelních inscenací či filmů. Scházel mu kurátorský oponent, jenž by vyhodil fotky, u nichž nedošlo k „podvodu“, nýbrž zůstalo jen u popisu. Při stejném rozsahu knihy se měla mírně potlačit početnost inscenací a záběrů, tedy registrační charakter určitých partií, a zdůrazňovat obrazovost. A k té čisté obrazovosti se měla dodat suma informací v závěru svazku. Hmota tedy nescházela, režijní ruka poněkud ano. Ta kniha byla vydána, divadelnicky řečeno, ve fázi generálky, která přitom ukázala, že na inscenaci se ještě bude muset pořádně zamakat.
Volně navazuje na publikaci Jaroslava Krejčího Divadelní jarmara Alfréda Radoka a Jana Grossmana, kterou tatáž instituce vydala před čtrnácti lety.