Turci loví voliče, Evropě to vadí
ROTTERDAM/ANKARA Hotové diplomatické zákopy za sebou zanechaly víkendové události v nizozemském Rotterdamu. Poté, co nizozemská vláda po vzoru Berlína a Vídně nedovolila nejprve šéfovi turecké diplomacie Mevlütu Çavușogluovi a poté i ministryni pro rodinné záležitosti Fatmě Betül Sayan Kayaové setkat se s kraja- ny, hrozí Ankara sankcemi. To vše přitom jen krátce před ostře sledovanými středečními volbami v Nizozemsku, v nichž silně rezonuje téma přistěhovalectví a paralelních společností ve státě. Z nich těží především šéf krajně pravicové Strany pro svobodu (PVV) Geert Wilders. „Máme tu v Nizozemsku pátou kolonu,“opřel se Wilders včera na Twitteru do Turků v reakci na nepokoje, jež v noci na včerejšek propukly před tureckým konzulátem v Rotterdamu. Stalo se tak poté, co tureckou ministryni eskortovala policie na hranici s Německem.
Ráznou notu nicméně nasadila už dříve i dosud vládnoucí Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) premiéra Marka Rutteho. Přistěhovalce, kteří se nechtějí adaptovat a kritizují nizozemské hodnoty, vyzvala, aby ze země odešli. V 17milionovém Nizozemsku žije nejméně na 400 tisíc etnických Turků. Některé od- hady ale kalkulují se sumou ještě o sto tisíc vyšší. Podobně jako Německo totiž tato země v polovině 50. a počátkem 60. let čelila nedostatku pracovní síly. Nejprve neoficiální cestou a od roku 1964 pak prostřednictvím mezivládní dohody proto začali do Nizozemska proudit gastarbeiteři z Malé Asie. Především do velkých měst jako Amsterdam, Rotterdam, Haag či Utrecht a industriálních regionů. Nizozemské právo umožňuje v některých případech dvojí občanství. K lednu 2014 zveřejnil nizozemský statistický úřad zprávu, podle níž disponovalo dvojí státní příslušností, přičemž tou druhou byla turecká, zhruba na 325 tisíc obyvatel.
Miliony hlasů v cizině
Právě na tyto etnické Turky nejen v Nizozemsku, ale také v Německu, Rakousku a dalších zemích s početnou komunitou poslední týdny intenzivně cílí turecká vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Na 16. dubna totiž iniciovala referendum o rozšíření pravomocí tureckého prezidenta. Úprava, která je podle kritiků šitá na míru současné hlavě státu Re- cepu Tayyipu Erdoganovi, by mimo jiné z prezidenta učinila hlavu exekutivy a umožnila jí vládnout díky dekretům. Právě turecká komunita za hranicemi přitom může pomoci vládnoucí partaji zajistit kladné stanovisko až několika miliony hlasy.
V Německu, kam by Erdogan nejraději zavítal osobně, čítá turecká komunita asi tři miliony lidí. Některé odhady, které zahrnují i druhou a třetí generaci, ale šplhají i na více než dvojnásobek. Má se za to, že v dubnovém referendu může hlasovat nejméně 1,5 milionu německých Turků. Loni ovšem vládnoucí Křesťanskodemokratická unie (CDU) na sjezdu odhlasovala, že politiku dvojího občanství utne. Její zavedení si vymínili sociální demokraté (SPD). V Rakousku žije asi 300 tisíc etnických Turků.
Německo, Rakousko a nyní i Nizozemsko upadly v Ankaře v nemilost. Odmítly dovolit tureckým ministrům agitovat u krajanů za větší pravomoci prezidenta v referendu, jež se chystá na duben a v němž mohou miliony z nich hlasovat.
Poznámku k tématu čtěte na straně 10