Dvě monografie na ukázku

Nebudou to bestsellery a patrně ani nezískají knižní ceny typu Magnesia Litera. Přesto jsou to – alespoň podle mého – dvě knihy, jež si zaslouží propagaci, aby pronikly do povědomí veřejnosti. Obě vyšly před pár dny. A mají leccos společného: sledují převážně dobu, která už pominula; věnují se originálním, až neznámým tématům; namnohých místech jsou čtivé jako Ecova historická detektivka; dotýkají se aspektů lidství; jsou skvěle zpracovány.

Mluvit mlčky – tak zní název první monografie Radky Těšínské Lomičkové, která se na 242 stranách věnuje znakové řeči ve středověkých klášterech. „Znaky vyrostly z potřeby ticha. Silencium, jako jedna z hlavních hodnot mnišství, prostupuje dějinami tohoto způsobu života od nepaměti, neboť souvisí se samotnou povahou náboženství,“píše v úvodu historička, jež v roce 2015 obdržela na Univerzitě Karlově za původní dizertaci Bolzanovu cenu.

„V Evropě je nás asi pět, kteří se mnišské znakové řeči věnujeme,“řekla tehdy LN. Už od 10. století mniši pod vlivem benediktinů „znakovali“, aby prostými gesty a v tichosti zajistili klášterní provoz. Dříve tak běžná věc se v toku času málem ztratila, naštěstí existuje pár výukových katalogů. Jeden takový je ve vyšebrodském klášteře, nazývá se Siquis, tudíž víme, co si tak novic latinsky přečetl o symbolu pro zpívání: „Pohybuješ ruku před pusou, jestliže poznačíš zpívat...“Šikmo se posunující ruka zase označovala knihu.

Takové gesto bychom použili i pro knížku druhou, pro opus Cizinci mezi Papuánci z pera antropologa Martina Soukupa. Zabývá se prvními kontakty lidí s velmi odlišnou kulturou: a sice příchozích misionářů, úředníků či etnografů s původními obyvateli ostrovní Nové Guineje. „Cosi přichází. Stavějí si domy a pak je s sebou béřou, když pokračují dál. Jsou bílé pleti se zakrytými těly,“vzpomínal muž z etnické skupiny Wola na příchod první bělošské patroly. Soukup, jenž získal za práci Antropologie a Melanésie (2014) cenu pro nejlepší monografii Univerzity Karlovy, vytěžil zápisy koloniální správy, deníky objevitelů i dobové „papuánské“noviny, aby rekonstruoval poznávání posledních neznámých končin Země.

Obě knihy přinášejí objevné věci, vidí je v kontextu, odkrývají opomíjenou historii a mají stovky odkazů na prameny, přičemž za zpracováním jsou široké znalosti: ať z pomocných věd historických, nebo z terénu

Aproč to píši? Obě knížky jsou ukázkovým příkladem, jakou vypovídající i obohacující sílu mohou mít společenské vědy, pakliže jsou dělány pořádně... Obě přinášejí objevné věci, vidí je v kontextu, odkrývají opomíjenou historii amají stovky odkazů na prameny, přičemž za zpracováním jsou široké znalosti: ať z pomocných věd historických, nebo z terénu. (Těšínská se učila znakovat u švýcarských trapistek, Soukup léta jezdí ke svým Nungonům.) Inu, pokud budou české vědecké monografie vypadat takhle, není důvod, aby se přírodovědci posmívali „měkčím“kolegům, že neoslňují citacemi na Web of Science anebo vysokými h-indexy.