Žádný člověk není ostrov sám pro sebe

Poukaz na úryvek z básně anglického romantika se docela dobře hodí k úvaze o právu kohokoliv na důvěrnost informací svěřovaných advokátovi a jeho míře u nás.

Unie obhájců ČR (autor je jejím prezidentem – pozn. red.) podala před pár týdny trestní oznámení a Česká advokátní komora vyslovila znepokojení, a to kvůli odposlechu komunikace mezi obhájci a obžalovaným (v případu podnikatele Zadeha – pozn. red.). Informace o tom lehce atakovala veřejnou pozornost, ale byla záhy překryta další předvolební hádkou politiků.

V tom krátkém okamžiku stihl takříkajíc potrefený státní zástupce vydat prohlášení o bouři ve sklenici vody a tvrdit, že to nebyl obžalovaný, jehož telefonní komunikace byla odposlouchávána, ale jen podezřelý. Advokáty na druhém konci drátu nepopřel. A také, že odposlechy se provádějí automaticky a jak má automat poznat, kdo že hovoří. No, nechme běžet vyšetřování. Byl to obžalovaný jak poleno. A možná byl odposlech automatický, ale automat zaručeně nahrávky rozhovoru nedal do vyšetřovacího spisu.

Ale argument, podle kterého by monitoring rozhovoru pouhého podezřelého s advokáty byl v pořádku, signalizuje trochu jiný, hlubší problém. A týká se každého, pročež ten titulek. Má kdokoliv právo na to, aby jeho komunikace s advokátem byla důvěrná? Anebo na tenhle stupeň ochrany dosáhne jedině tehdy, bude-li obviněn z nějakého trestného činu?

Něco podobného řešili i v Nizozemí, kde klientské rozhovory odposlouchávala zpravodajská služba. Soudy ale další odposlechy zakázaly, i s poukazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Co je ale zajímavější, v Nizozemí může advokát registrovat své telefonní číslo u advokátní komory. Pokud je pak s tímto číslem komunikováno, případný odposlech se automaticky odpojí. To na margo námitky o tom špehomatu.

Vím, že srovnávání právních úprav je ošidné. Ale základní idea ochrany důvěrnosti určitého druhu komunikace by měla být v civilizovaných zemích totožná. Leč jak patrno, není.