Muž s nakažlivou vášní pro vědu
V pondělí se uzavřel život prof. Jana Svobody, DrSc. Životní dráha plná zvratů a nových začátků by vydala na román a je šťastnou okolností, že byla nedávno alespoň stručně biograficky podchycena v knize Volnomyšlenkář. Vědecká činnost byla natolik košatá a úspěšná, že z Jana Svobody činila nespornou mezinárodní autoritu a v českém prostředí postavu naprosto jedinečnou a nepřehlédnutelnou.
Jan Svoboda se již v 50. letech během svých studií na Přírodovědecké fakultě UK a později v Ústavu experimentální biologie ČSAV (dnešní Ústav molekulární genetiky) začal věnovat retrovirům, kterým zůstal věrný po celý život. Retroviry, ač byly popsány již na začátku 20. století, zůstávaly vcelku neprobádanou skupinou virů, o kterých se vědělo víceméně jen to, že vyvolávají nádory a leukemie u kuřat, myší, opic, koček a jiných obratlovců. Jak se retroviry v hostitelích množí, nebylo známo. Jan Svoboda pracoval s kuřecím virem Rousova sarkomu (RSV) a v ojedinělých případech dokázal tímto virem vyvolat nádory i u krys. Takto vyvolané krysí nádory již virus neprodukovaly a jen obtížně, pomocí laboratorních technik, bylo možno virus opět uvolnit.
To by mohlo zůstat pouhou kuriozitou, kdyby si Jan Svoboda nepoložil otázku, v jaké formě virus v krysí buňce přetrvává. Komplikovanými analýzami podepřel originální představu o tom, že RSV svoji genetickou informaci zakódovanou původně v ribonukleové kyselině (RNA) nějakým způsobem převede do deoxyribonuklevé kyseliny (DNA) a v této formě se začlení do chromozomů v hostitelské buňce. Taková kopie retroviru, tzv. provirus, je poté klasicky přepisována do RNA, produkuje virové bílkoviny a nové infekční částice. Provirová hypotéza se většině odborníků zpočátku zdála ryzí spekulací, málokdo si dokázal představit přepis z RNA do DNA, když běžný tok genetické informace je právě opačný. Na- lezení příslušného enzymu, tzv. reverzní transkriptázy, vyžadovalo pokročilou biochemii a zde rozhodla technologická převaha lépe financovaných laboratoří v USA. Mechanismus dokazující provirovou hypotézu tak přinesli Howard M. Temin a David Baltimore, pozdější nositelé Nobelovy ceny, kteří ovšem vždy uznávali priority a klíčový přínos Jana Svobody. Reverzní transkripce je dnes jedním ze základních procesů molekulární genetiky.
Inspirativní spolupráce
V té době byl Jan Svoboda se svou pražskou skupinou v centru dění a rozvíjel nejprogresivnější směry v retrovirologii. Mnoho dnešních velikánů a předních postav v oboru vzpomíná, jakou pomocí a inspirací byla setkávání nebo přímá spolupráce s Janem Svobodou. Horší doby však měly přijít. Normalizační režim po roce 1968 přerval styky se zahraničím, emigrace vyprázdnila laboratoře a ekonomické zaostávání za Západem se brzy projevilo i v technologiích a instrumentaci pro vědu. Zásadové postoje Jana Svobody byly „odměňovány“různými represemi, někdy úsměvnými, jindy téměř zničujícími.
Přesto i v této době Jan Svoboda podstatnou měrou přispěl k poznání mechanismů, kterými retroviry vyvolávají nádory. Tyto mechanismy jsou univerzální i pro spontánní nádory u člověka, a studium retrovirů tak bylo na počátku našeho dnešního pohledu na nádorová onemocnění a jejich léčbu.
V letech osmdesátých normalizační tlaky polevily, systém povážlivě korodoval a Jan Svoboda mohl opět cestovat do USA a navázat dřívější kontakty. Jako tehdejší doktorand v jeho laboratoři mám živě v paměti jeho návraty se zavazadly napěchovanými enzymy, čistými chemikáliemi a molekulárními klony různých virů nebo genů. To byly pro nás poklady umožňující rozvíjet nový výzkum a nové techniky. V roce 1983 byl identifikován nejdůležitější lidský retrovirus, HIV-1. Není tajemstvím, že k tomuto objevu přispěly techniky a přístupy vypracované před lety v laboratoři Jana Svobody.
V novější době Jan Svoboda laboratoř významně rozšiřoval, aby bylo možno podchytit nové směry v retrovirologii. Velkou výzvou pro něj byla rovněž polistopadová reforma ústavu a celé Akademie. V letech 1991 až 1999 působil jako ředitel Ústavu molekulární genetiky. Výčet jeho mezinárodních ocenění a aktivit by byl předlouhý, zmínil bych jen, že brzy po přistoupení ČR do Evropské organizace pro molekulární biologii (EMBO) byl zvolen jejím členem a na sklonku života se stal zahraničním členem Národní akademie věd USA.
Svobodův úspěch a celosvětová autorita byly spjaty s jeho na- kažlivou vášní pro vědu a zaujetím pro experimentální práci. Ani v dobách, kdy byl ředitelem ústavu, nepřerušil úplně svoji přítomnost v laboratoři, a pokud to jen trochu šlo, osobně prováděl některé experimenty. Vždy si kladl podstatné otázky a vyhýbal se rutinní aplikaci nových metod na nahodilé problémy. Držel se svých témat, krátce před smrtí dokončil výzkum zodpovídající otázky nastolené již na začátku 60. let. Soustavně budoval svoji vědeckou školu a vychoval několik desítek doktorandů, spolupracovníků a úspěšných pokračovatelů na mnoha místech v Evropě a ve Spojených státech. Jsem hrdý na to, že jsem vědecky vyrůstal a posléze pracoval v jeho blízkosti.
Autor je vedoucím oddělení virové a buněčné genetiky Ústavu molekulární genetiky AV ČR