David Vávra běžící snící
hraněné společnosti a s vlastní vyhraněnou náturou. S náturou chlapce, jenž se narodil do evangelické rodiny architekta a pokračuje v jejích šlépějích. Sám to vystihuje v úvodním textu k výstavě: „Když mi byly asi čtyři roky, vzal jsem štětec tlustý asi deset centimetrů a se zručností japonského kaligrafického mistra jsem několika tahy načrtl cokoliv, třeba čerta… Asi ve třiceti jsem pocítil touhu navrátit se do tvůrčí volnosti čtyř let a po zbylých třicet let se o to pokouším.“Tak vyznívá Vávrova vlastní bilance jeho šedesátky. To vše výstava ukazuje. V podobě jeho náčrtů, obrazů a projektů. Ale i v podobě sdružování podobně uvažujících lidí (skupina DNA: Dílna nejmodernější architektury), kteří už v závěru komunismu šli za svou vizí architektury i světa, ve kterém má architektura jako taková smysl.
Bydlet bez architektů
Co se týče Vávrových projektů, řadí se do různých okruhů. Vidíme jen málo za- kázek pro soukromé klienty (vily), převažují projekty pro veřejnou sféru – školy, městská knihovna v Hradci Králové, stálé muzejní expozice (Muzeum Emila Holuba v Holicích), divadla (včetně „rodné“Dobešky), ale i stavby pro tělesně handicapované (dílna Eliáš v Dejvicích, Jedličkův ústav) a zvláštní kapitolu tvoří stavby sakrální (kostely, kaple).
Jiné návštěvníky možná více zaujme expozice ukazující Vávrův pohled na roli architektury obecně. Dozvědí se, proč si cení starého Řecka („základ našeho uvažování, matematiky, vědy, filozofie, sportu i zábavy“), Karla IV., Santiniho, českého architektonického kubismu, estetiky expa 1958, ale i lidové architektury („v každém koutu planety nalezneme domy stvořené přirozenou touhou krásně bydlet bez ambicí architektů“). To stojí za zamyšlení.
Běžet s domy. Galerie Jaroslava Fragnera. Betlémské náměstí, Praha 1. Do 30. dubna.