Život v zajetí filmových obrazů
Podle anotace k Svobodovu experimentu se „nejedná o esejistickou úvahu o pohyblivém obraze ani komediální historku z jednoho letního odpoledne. Nelze jej vnímat jako záznam pracovního postupu. Není ani převyprávěným filmem.“Což samozřejmě znamená, že všechny tyto prvky v sobě zahrnuje. Zároveň však chce vypovědět o něčem podstatnějším: „Je o životě.“
Tomáš Svoboda je spoluzakladatelem galerie Display a také pedagogem na Akademii výtvarných umění, kde vede ateliér nových médií. Dlouhodobě zkoumá vztah mezi obrazem a textem či vliv navyklých stereotypů na naši vizuální zkušenost. Vedle systematické analytičnosti je ovšem pro jeho tvorbu typická také sdělnost a smysl pro humor – což platí i pro jeho dílo Jako z filmu.
Své sdělení Svoboda vtěluje do několika linií: v té nejpřístupnější („komediální historka“) se filmový scenárista (Roman Zach) sejde na chalupě se svým kamarádem psychologem (Martin Pechlát) a svěří se mu, žemá vážné problémy. Svůj život prožívá jako film, vidí jej ve filmových obrazech, tuší za zády přítomnost štábu...
Určující je ovšem zejména ta linie, v níž sledujeme počítačovou pracovní plochu badatelky (Gabriela Míčová), která se snaží utřídit své uvažování o filmu a jeho vztahu k realitě. Používá při tom ukázky filmových děl, ale třeba i četná odvozená videa z YouTube, na jejichž příkladech své úvahy ilustruje: jde přitom vesměs o jakýsi základní balíček běžné divácké zkušenosti, zahrnující snímky jako Bezstarostná jízda, Titanic, Záhada Blair Witch nebo Ostře sledované vlaky.
Posledně jmenovaný snímek Svoboda předestře divákům v nezvyklé podobě: v kině Lucerna jeho děj divákům podrobně převypráví režisér JiříMenzel. Provokuje tím úvahy nad podstatou filmového zážitku: je to děj, jsou to natočené obrazy, které máme po jeho zhlédnutí v paměti, případně vlastní obrazy, které si dokážeme dotvořit na základě blednoucích vzpomínek a čerstvě vyslechnutého vyprávění?
Vztah herce a jeho role je pointou pasáže (tak dlouhé, až je zábavná), v níž Miroslav Krobot na mnoho pokusů natáčí zdánlivě jednoduchý záběr. A konečně ve snímku vystupuje vizuální umělec, který s pomocí modelové železnice („film přijel vlakem“) vytváří instalaci na téma iluzorní podstaty filmu.
Syntéza všech linií ústí v obraz lidstva pohlceného sofistikovanými umělými obrazy – je jimi fascinováno, inspirováno, ale i zotročeno a zbaveno přirozeného prožitku. Paradoxně ovšem právě toto už je život ve své aktuální a reálné podobě. A věci „jako z filmu“, třeba i špatného, se nám patrně budou dít čím dál častěji.
Jeden z pozoruhodných zážitků letošního Febiofestu přináší práce vizuálního umělce Tomáše Svobody Jako z filmu. Úvaha nad rolí filmu v našem prožívání světa je podnětná, zábavná a navíc hvězdně obsazená.