Dají se na pochod?
Globální spolupráce nacionalistů zatím nefunguje, sdílených nepřátel mají ale dost
Jediným důvodem, proč svého času Sovětský svaz představoval obrovské a akutní nebezpečí pro svět, nebyla pochopitelně jen jeho vojenská síla. Byla to také komunistická internacionalistická vývozní ideologie. Ve své době chytlavá či dokonce vysoce infekční, módní, oblíbená. Představa, že se mezinárodní a spojený proletariát chytne za ruce a dobude celý svět.
To, že se to nepovedlo, souvisí nejen s tím, že demokracie a konzumní kapitalismus se ukázaly být pro většinu obyvatel západní Evropy a anglosaského světa (ale časem i jiných regionů) daleko přitažlivější než nějaká nepraktická utopie. Souvisí to také s tím, že pro Moskvu přestal být v 50. letech vývoz této ideologie tolik atraktivní. Vyvážela se stále více spíš hrubá ruská vojenská síla a moskevský kolonialismus a imperialismus (Afghánistán, Kuba). Ideologické harampádí ještě zůstalo, ale nikdo ho už nebral moc vážně. V určitou chvíli se v SSSR zkrátka rozhodli, že si přestanou hrát na to, že komunistická ideologie dobude svět, a paradoxně to byli v 50. letech komunisté – v SSSR i Československu – kdo stavěl také na kýčovitě pojatých národních a lidových tradicích, podpoře národních tanců, folkloru.
Každý národ první?
Největším nebezpečím současného světa a hlavně Evropy je zjevně pravicový populismus, izolacionismus a protekcionismus. Ideologie je to stejně módní, infekční a populární jako byl svého času komunismus. V Rakousku a Holandsku se sice projevil tzv. Trumpův efekt (lidé s nezodpovědným protestním hlasováním přece jen zařadili zpátečku, protože pochopili, že důsledky mohou být vážné), ve Francii na prezidentské i parlamentní volby teprve čekáme. I kdyby xenofobové a nacionalisté nakonec na nějakou dobu prohráli, jejich agendu do určité míry přebírají mainstreamové strany. Obrana národního státu, suverenity, ochrana národních hodnot, hranic a národních ekonomik – kritika odevzdávání pravomocí do Bruselu apod. – to všechno je dnes vlastně všední a každodenní agenda i těch tzv. normálních politických stran.
Logicky se nabízí otázka, zda může tedy vzniknout jakási internacionála nacionalistů, jakási fungující síť vzájemné spolupráce a vzájemného povzbuzování, případně společná touha dobýt svět. Zdánlivě se to jeví jako protimluv. Nacionalismus přece vychází ze zdůraznění toho, že lidé jsou někde či odněkud (krev a půda), podstata jejich identity a zájmu se má odvíjet od příslušnosti k poloze, k nějakému místu, ke konkrétní společnosti, kterou navíc spojuje jazyk a svébytná kultura, pokud se tedy ta která kultura nějak odlišuje od kultur sousedních. Když je moje země první, každá jiná je přinejlepším druhá. Všechno jiné je přece zlé a cizí a představa, že se s tím cizím, který se také bojí hlavně o to svoje, budu nějak spojovat, nedává na první pohled moc smysl. Nezdá se být skoro nic těžšího než zformování stálé nadnárodní aliance nacionalistů.
V atmosféře jakéhosi temného entuziasmu z vítězství Trumpa a výsledku referenda o brexitu proběhla v lednu schůzka v Koblenci, kde se sešli Marine Le Penová, GeertWilders a Frauke Petry (Alternativa pro Německo). Le Penová se radovala, že se anglosaský svět probudil, a deklarovala, že rok 2017 bude „rokem probuzení národů kontinentální Evropy“.
Jenže další podobná schůzka jako ta v Koblenci není v plánu. Pravicoví extremisté nemají společnou frakci ani v Evropském parlamentu. Spolupráce maďarských a polských „neliberálů“také moc nefunguje. Orbán staví na tom, že je Fidesz členem středo-pravicové lidovecké frakce, polská strana Právo a spravedlnost (PiS) je do značné míry v izolaci.
Spojené síly destrukce
Zdánlivě nesmyslnou internacionálu ale neradno podceňovat. Podobná spolupráce už tu přece byla – němečtí, italští, slovenští, maďarští, chorvatští a rumunští fašisté spolupracovali dlouho a dobře. Globálně se spojili s Japonci. Stačí, aby se v jedné velké a důležité zemi extremisté a nacionalisté dostali k moci a satelitní bratrstva rychle zvednou hlavu všude jinde. Absenci společného pozitivního zájmu dostatečně nahradí společný nepřítel. Tím je na prvním místě Evropská unie a cíl jejího rozebrání a likvidace. Dalším společným nepřítelem je většina nadnárodních organizací, od MMF přes Světovou banku po OECD, WTO, OSN a různé ty G-7 a G-20. Jiným zloduchem jsou vyžrané liberální globální elity a tradiční média. Volání po návratu konzervatismu a rodinných a křesťanských hodnotách může být také dostatečně internacionální. A pak samozřejmě migranti, muslimové apod.
Je fakt, že oproti ideologii komunismu má ideologie nacionalismu jenom společného nepřítele, nemá a nikdy nemůže mít sdílený „pozitivní“ideologický program. Neradno ale podceňovat sílu destrukce. Dokud bude co společně demontovat a ničit, bude prostor pro spolupráci i u takových zdánlivě neslučitelných zájmů.