Deflace ještě poražena není

návrat inflace do vyspělého světa trvalý, nebo ho vyvolal nárůst cen ropy? Ten ale může kdykoli skončit – třeba hned poté, co se Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) nedohodne na pokračování limitů těžby, nebo s nárůstem objemu americké produkce. Je nebezpečí deflačního vývoje za námi?

Autor je předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost

vývoj krásně demonstruje, jak svět přenáší současnost do projekce budoucnosti. Na přelomu roku bylo v podstatě jasné, že inflace v nejbližších měsících zrychlí, a finanční trh zvý- šil očekávání na inflaci na deset let dopředu. Inflace se přitom po dlouhých letech a s odřenýma ušima dostala na úroveň kolem dvou procent, která je centrálními bankami považována za komfortní. Tato úroveň byla velkým dílem dosažena nárůstem cen ropy a potravin, které jsou z principu značně proměnlivé a v horizontu jednoho roku mohou působit velmi snadno opačným směrem.

Na druhou stranu není deflace jako deflace. Současný vývoj světové ekonomiky je veskrze pozitivní a riziko vzniku deflační spirály i v případě opětovného poklesu ceny ropy a potravin je nyní pravděpodobně menší, než jaké bylo například před třemi lety, kdy ČNB oslabila korunu. Projekce současné vyšší inflace do budoucnosti má navíc sebenaplňující přesah. Vyšší inflační očekávání vedou k tlaku na růst mezd a k dalšímu zdražování.

Pokud bych však byl centrálním bankéřem cílujícím inflaci, komfortně bych se necítil. Riziko výrazného poklesu inflace není malé, přičemž úrokové sazby není prakticky kam snížit. Riziko dalšího nekonvenčního zásahu centrálních bank proto v nejbližších letech ne- zmizí. Není náhoda, že ECB tvrdošíjně trvá na dokončení současného programu „tištění peněz“. investiční stratég Raiffeisenbank lektor Unicorn College

cen spotřebního zboží v USA a téměř v polovině zemí Evropské měnové unie přeskočil laťku dvou procent, a přesto se ani jedna z klíčových centrálních bank nehrne do rychlého zvyšování úrokových sazeb. Proč? Protože si není dostatečně jistá, jak odolný a pevný je ve svých základech aktuální vzestup inflace.

Společným rysem je vzestup cen ropy (pohonných hmot) a v Evropě i cen mnoha potravin. Co však zbytek, který centrální banky zajímá nejvíce, tedy takzvaná jádrová inflace? Ta se tak rychle nahoru nehrne. Růst cen byl tak dlouho vystaven bodu mrazu, že ještě nějakou dobu potrvá, než ledy roztají.

Ekonomové a centrální bankéři si už nějakou dobu lámou hlavu nad záhadně pomalým růstem mezd i tam, kde se hovoří o napjatém trhu práce. Důvodů jejich zatím pomalého růstu, který by budoval pevné základy pro růst inflace, bude určitě více. Jeden z nich lze popsat tak, že se mnoho výrobců nebo i celé výrobní sektory stále ještě nevymanili z deflačního prostředí, jež jim nedovolí zvedat ceny, natožpak výrobní náklady.

Jakmile začnou viditelně růst mzdy, můžeme boj s deflací prohlásit za vyhraný. Do té doby bych ra- ději držela pohotovost. Ke stejnému závěru bych dospěla, i kdybych do indexu spotřebitelských cen promítla ceny nemovitostí, protože bez růstu mezd by brzy splaskl i růst cen nemovitostí.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. Michal Brožka: Sebenaplňující přesah Helena Horská: Držme pohotovost

hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Debata je redakčně krácena. Dále do ní přispěli Edvard Outrata a Lubor Lacina. Celé texty na www.lidovky.cz