Amnestie je relikt monarchie, zrušme ji
tenzivně připravují návrh na zrušení kontroverzních amnestií, jež brání vyšetření únosu syna bývalého prezidenta Michala Kováče mladšího do Rakouska, který se údajně stal v roce 1995. Připomínám, že velmi kontroverzní amnestie vydal v roce 1998 premiér Mečiar (nikdy se nestal slovenským prezidentem). A to prosím v době, kdy Slovensko nemělo hlavu státu a kdy zmíněný předseda vlády Mečiar vykonával některé prezidentské pravomoci.
Je zajímavé, že vminulosti premiér Robert Fico zrušení amnestií opakovaně odmítal. A slovenský parlament několik návrhů na jejich anulování formou ústavního zákona nepřijal.
Znevážení práce soudců
Ale k věci. Osobně jsem dlouhodobě odpůrcem institutu amnestie. Je to poněkud výjimečná pra- vomoc, která ideově vyvěrá ještě z monarchistických časů. Amnestie (z řeckého amnéstia, zapomenutí) je rozhodnutí o hromadném, a to úplném nebo částečném prominutí trestu a současně o zahlazení odsouzení pro trestný čin. Zapomenutí.
Zastávám silný názor, že amnestie jako taková je dnes historickým přežitkem feudálního střihu. Stejně jako mnozí jiní právníci mám za to, že to je institut, který do moderního právního státu nepatří.
Myslím si , že v případech, kdy je udělenamilost nebo je vyhlášena amnestie, dochází k znevážení několikaleté práce soudců, státních zástupců a policistů. A to práce nikterak levné.
Zastánci milostí a amnestií uvádějí učebnicový příklad, že prezident Václav Havel kdysi zastavil vyšetřování důchodkyně, která si pro zmírnění zdravotních bolestí údajně pěstovala marihuanu. To je jistě chvályhodné a rozumné, nicméně není toto ze systémového hlediska úkol pro státní zástupce a posléze soudce, aby kromě jiného vyhodnotili společenskou nebezpečnost jednotlivých skutků? Není alibistické se spoléhat na milost shůry? Nenásobí se nespravedlnost ve společnosti tím, že jedenmilost dostane a druhý nikoliv?
Prostor pro zneužití
Ukázkovým příkladem zneužití institutu amnestií jsou mimo jiné ty výše zmíněné z mečiarovského Slovenska z poloviny devadesátých let, nota bene s jejichž dědictvím se potýká náš východní soused i dvacet let poté.
V Česku jsme se s velkou kontroverzní amnestií mohli naposledy setkat v roce 2013, kdy ji vydal exprezident Václav Klaus. Už krátce po vyhlášení byla mimořádně silně kritizována. Jako problematický byl hodnocen především druhý článek Klausovy amnestie, kvůli němuž byla ukončena řada kauz závažné hospodář- ské kriminality a korupce. Oproti tomu na současném prezidentovi Miloši Zemanovi si cením, že k amnestii zatím nepřistoupil a snad ji ani relevantně nechystá. Taktéž prezident Zeman takřka neuděluje milosti, tedy nenadužívá těchto institutů.
Podtrženo a sečteno – myslím si , že by seměla zahájit vážná diskuse o zrušení ústavního práva prezidenta udělovat milosti a práva udělovat amnestii.
Koneckonců i většina kandidátů na prezidenta při minulých přímých volbách uváděla, že milostí budou využívat velice zřídka či vůbec. A též že nebudou vyhlašovat amnestie. Takže i oni je již tehdy intuitivně vnímali jako velmi sporné instituty.
Blíží se další přímé prezidentské volby, uvidíme, jak s těmito instituty naloží noví kandidáti a kandidátky.
Slovenští politici připravují návrh na zrušení sporných amnestií z devadesátých let. Nenastal i u nás čas na konec tohoto přežitku? Amnestie jako taková je historickým přežitkem feudálního střihu. Je to institut, který do moderního právního státu nepatří.