Jetelová dává lekci z pokory
Jarní výstavní sezona v Národní galerii představuje sochařku Magdalénu Jetelovou, která vytvořila monumentální dílo nazvané Dotek doby přímo pro prostor Malé dvorany Veletržního paláce v Praze.
Magdaléna Jetelová se proslavila svými masivními dřevěnými židlemi a stoly, které vytvářela od 80. let 20. století a umisťovala do veřejného prostoru jak v interiéru, tak v krajině. Známé jsou také její „kresby světlem“, kdy za použití laserů vznikají díla ještě mnohem větší, jako například cyklus Atlantic Wall (1994). Zde autorka promítala úryvky z textů filozofa Paula Virilia na bunkry atlantického opevnění. V jiných projektech bývají světelnými liniemi propojovány celé kontinenty, jindy umělecká akce probíhá ve dvou místech na opačných stranách světa.
Autorka měla možnost už během studia na pražské Akademii výtvarných umění a krátce po něm vycestovat do zahraničí na stáže do Milána či Mnichova. Totalitní Československo opustila definitivně v roce 1985. Jejím druhým domovem se stalo Německo, v letech 1990 až 2004 působila coby profesorka Akademie v Düsseldorfu, později také vMnichově či Berlíně. Nyní žije střídavě v Düsseldorfu, Mnichově a v Praze. Coby autorka pocházející z východního bloku se neubránila interpretaci svých děl jako výpovědí o životě v totalitním režimu, její poselství však přesahuje rozměry jednoho historicky vymezeného období.
Vnitřní a vnější neklid
Motiv propojování vzdáleného, prolínání forem a monumentální pojetí artefaktu jsou pro Magdalénu Jetelovou typické. V projektu Domestikace pyramid (1992) nechala nakloněnou stěnu pyramidy prolnout prostorem zdobného historizujícího sálu vídeňského Uměleckoprůmyslového muzea. Stejně jako v případě dnešní instalace ve Veletržním paláci šlo o umělecký experiment, který relativizuje tradiční pojetí výstavního prostoru. Do veřejné instituce vstupuje umělkyně jako do svého ateliéru, přichází s jasně promyšlenou, radikální vizí, kterou bez kompromisů zhmotňuje, aby vyprovokovala dialog jak samotných forem v prostoru, tak mezi diváky, kteří se v něm nacházejí.
Dotek doby je dílo, které chce na diváka působit znepokojivě. Zvlněné černé vrstevnice vytváře- jí po celé ploše Malé dvorany fiktivní krajinu, jejíž povrch tvoří stojatá voda. Zároveň má divák stále potřebu snažit se v liniích najít odkaz na konkrétní místo, objevit tvar, který mu bude povědomý. Vnímání je však neustále atakováno chvějícími se nakloněnými zrcadlovými stěnami, v nichž se stejně jako v hladině odráží celý prostor kolem, šest bílých ochozů nad námi i přilehlé prostory paláce. Navíc nad černou hladinou chvílemi probleskují modré paprsky jako vizualizace bleskového přenosu dat, zpráv nebo jako zaměřovače neviditelné zbraně. Není to dílo stejně formálně vyčištěné jako hladká stěna pyramidy ve Vídni, podobně jako dnešní doba není tak jednoznačná jako před pětadvaceti lety. Bílé horizontály zábradlí stoupají do výšky a připomínají paluby zaoceánského parníku, pod nimi neustále vibruje jako nafta černá, tekoucí krajina. Prostředí, ve kterém ztrácíte pojem o tom, co je velké a co malé, co je vevnitř a co vně.
Veletržní palác nabízí jedinečnou příležitost spatřit zároveň s dílemMagdalény Jetelové také instalaci čínského umělce Aj Wej-weje Zákon cesty, umístěnou o pár metrů vedle ve Velké dvoraně, dílo rovněž gigantických rozměrů. Naklánějící se nafukovací člun plně obsazený postavami v záchranných vestách míří svou zvednutou přídí na prosklený předěl mezi dvoranou a mezaninem, kde se výstava Magdalény Jetelové nachází. Komu patří slova, která autorka umístila na panel nejblíže dílu svého kolegy, „Síla vyprázdnění“? Výrazný humanistický, politický apel děl obou autorů je u každého formulován naprosto odlišnými prostředky. S textem pracujeMagdaléna Jetelová i v obrazech, které vznikly v loňském a letošním roce. Jsou součástí výstavy na ochozu, která doplňuje Dotek doby o fotografie starších děl i několik objektů. Obrazy Recyklace minulosti nebo Digitální dadaismus, zpracované technikou kombinující uhel, stopy ohně, červenou či modrou barvu a vepsaná hesla, působí jako vizuální básně, rady či instrukce určené mladším generacím diváků i umělců.
Mezi objekty nechybí ani jeden z mahagonových Stolů (1986). Při pohledu na jeho desku zbrázděnou hlubokými rýhami divák opět ztrácí pojem o prostoru, pozoruje strukturu desky jakoby nazvětšované mikroskopem. Prostředkem k vytvoření tohoto pocitu je měřítko coby další příznačný prvek tvorby Magdalény Jetelové. Obrovský stůl či židle dávají divákovi pocítit jeho vlastní malost, rozlehlá plocha umístěná ve výstavním prostoru je naopak zmenšeninou rozlehlé krajiny. Tělo diváka se vstupem do prostoru výstavy stává součástí této autorčiny hry s vnímáním hmoty a prostoru. Umělkyně uděluje divákům lekci z pokory s přesností a přísností, která je jí vlastní.
Magdaléna Jetelová: Dotek doby
Autorka je teoretička umění