Lidé o dálnicích rozhodnou. A připlatí si?

Ministr financí Andrej Babiš v poslední době hýří nápady, jak podle zahraničních vzorů zlepšit dle něj špatně fungující politický systém i státní správu. Před několika dny navrhoval snížit počet poslanců ve sněmovně na polovinu, prý podle vzoru Velké Británie, teď zas – údajně po vzoru švýcarském – zrychlit budování dálnic prostřednictvím lidového hlasování. A prý že ten lid už si to vyřídí s těmi, kdo by ještě po referendu měli nějaké námitky, třeba proti zvolené trase. Jak si tak vzpomínám na jeden zcela konkrétní případ, někdy by si to museli vyřizovat s celou obcí se stovkami obyvatel, která chce z existenčních důvodů jinou trasu než Ředitelství silnic a dálnic.

Až zamrazí, když jeden čte, že „zloba by se zaměřila na ty, kdo vzdorují prodeji pozemku…“( Babiš: Ať o dálnicích rozhoduje i lid, LN 8. 3.). Ústavní záruky vlastnictví, zákony, které stanovují, v jakých případech lze do vlastnických práv zasáhnout, to vše je zřejmě překonaná veteš. Poštvěte na sedláka hájícího pole děděné v rodě po staletí vhodně zpracovaný dav. Jako bychom se vraceli o nějakých 70 let zpátky v historii.

A ono je to i s tím švýcarským vzorem maličko jinak, než to prezentuje pan místopředseda vlády. Řekl bych, že si ho (v)hodně přizpůsobil momentální politické potřebě.

Před nějakým časem jsem se ještě jako krajský zastupitel zúčastnil semináře o švýcarské veřejné správě, o níž přijeli přednášet zástupci kantonu Sankt Gallen. Samozřejmě nemohly nepadnout otázky na proslulá švýcarská referenda. Ta se pořádají o mno- hém, ale co se dopravní sítě týče, občané rozhodují v lidovém hlasování spíše o místních a kantonálních komunikacích než o dálnici – nehledě na to, že Švýcaři jsou už historicky zaměřeni především na rozvoj železnic, včetně těch pro nákladní dopravu, ale o tom Andrej Babiš nemluví, že bychom si z toho mohli vzít příklad.

A pan ministr nemluví ani o další, dosti podstatné stránce mnohých švýcarských referend. Oni tam totiž občané zároveň s hlasováním o případné stavbě komunikace hlasují i o příspěvku na ni z vlastních kapes. Když potřebná většina odhlasuje, že si novou místní silnici opravdu přeje, vypíše se následně zvláštní místní daň, z níž se stavba zaplatí. Když jde o stavbu kantonálního významu, vypíše se daň kantonální.

Jak zdůraznil přednášející, účastník referenda v takovém případě váží dale- ko odpovědněji, zda se bez té nové silnice přece jen neobejde. Zda by se nenašlo nějaké jiné řešení, možná i levnější. Navíc tomu referendu předcházejí veřejná projednávání projektu, na nichž se zvažují všechna pro a proti, aby se účastníci předem důkladně seznámili s tím, o čem budou vlastně rozhodovat, aby se nerozhodovali naslepo a podle momentálního rozpoložení.

Kolik zájemců by u nás vůbec přišlo k referendu o silnici, na jejíž stavbu by si museli připlatit? V zemi, kde je spousta lidí ochotná od rána do večera běhat po slevách, často jen zdánlivých, a následně si ještě stěžovat na kvalitu zboží, která holt odpovídá té láci?

A to nechávám stranou, že cena sto a více kilometrů dálnice je poněkud jiná než částka, dejme tomu, za propojení Šeříkové ulice se Zahradní někde v nové městské čtvrti.

Kolik zájemců by u nás vůbec přišlo k referendu o silnici, na jejíž stavbu by si museli připlatit? V zemi, kde jsou lidé ochotni od rána do večera běhat po často jen zdánlivých slevách.