Stopka pro soukromé školy

Ministerstvo si neví rady s množstvím škol, které zakládají rodiče nespokojení s běžnými základkami

Základní škola Dr. Tyrše v Hlučíně, kousek od Ostravy, je jednou ze tří ve městě. Stojí v centru, proto má i méně dětí, většina mladých rodin žije na sídlištích. Do budovy z padesátých let by se vešlo 400 žáků, je jich tu zhruba polovina. Po letmém prozkoumání docela běžná dobře fungující základní škola. Hlouček kluků se o přestávce přetahuje na chodbě o tibetskou vlajku, ostatní se hrnou do tříd, za chvíli začne hodina. Když tu ale dostoupáte do třetího patra, ocitnete se před skleněnými dveřmi, které se po stisknutí vypínače otevírají s tichým zašuměním. Za nimi vás čeká překvapení.

Po vstupu do třídy vás nečeká obvyklá obdélníková místnost s dětmi v lavicích a s tabulí v čele, ale velký propojený prostor, kde jsou pohromadě různě staré děti, prvňáci, druháci, třeťáci. Na čemsi pracují, každý ale trochu na něčem jiném, dvě dívky se uklidily s jakousi úlohou z psaní na koberec, kluk si bere z police krabici, v níž je poskládané zadání matematické úlohy, a nese si ji do protějšího kouta. Vládne tu lehký pracovní ruch. Učitel a učitelka stojí v rohu třídy a pozorují práci. Tedy neříká se jim tu učitel, ale průvodce. Jeden z nich vyjde na chodbu a zapluje do dveří, za nimiž je kuchyňka. Tam sedí tři děti, svačí a debatují. Zapojí se do hovoru, všichni ale mluví polohlasem, protože hned vedle jsou pootevřené dveře, na kterých je dětskou rukou napsáno: ČTEME POTICHU, LEŽÍME V KLIDU, ŽÁDNÉ JÍDLO, ŠEPTÁME!!! Na velkém polštáři tu leží kluk a čte. Co to je? Čtecí místnost přece!

Kde jsme se to ocitli? Co je to za třídu? Mají hodinu, nebo přestávku? Jaký mají předmět? A jak to, že každý dělá něco jiného?

Rodiče na útěku

Iniciátorem vzniku této školy je Montessori centrum, občanské sdružení založené rodiči z Hlučína a okolí. V těch základních rysech se neliší od desítek podob- ných „rodičovských“škol, které teď vznikají po celé České republice. Prakticky pro všechny je typické, že zásadně mění to, na co jsou ze škol zvyklí dnešní dospělí. Například spojují předměty do větších celků. Obvykle tu najdete blok, který se věnuje čtení, psaní a počítání, druhý, který se věnuje přírodním vědám, a třetí, jenž se zabývá tvořením a poznáváním. Někde ale mají dokonce jediný předmět, pojmenovaný třeba Labyrint světa. Podobně propojují různě staré děti, nedělí je do tříd, ruší pětačtyřicetiminutové hodiny a další atributy, které jsme si zvykli považovat za nutnou součást školního vyučování.

To hlavní ale spočívá ve změně role učitele a žáka. Ono přejmenování na průvodce není jen formální. Dospělý tu opravdu funguje spíš jako přítomná pomoc a podpora, ne jako hlavní zdroj informací a pokynů. Jde o způsob výuky oproti běžným zvyklostem velmi individualizovaný a postavený na samostatnosti dítěte. Tady není základem obsahu vzdělávání ctnost poslechnout učitele, ale znát sám sebe, umět se rozhodovat v klíčových životních situacích. To, že dítě musí rozhodovat vlastně každý den o tom, co chce dělat, jak to skloubit s tím, co by mělo dělat, že musí rozhodnout, kdy a s kým to bude dělat, je jen cestou k takovému návyku.

Žádné podnikání ve školství

Když začaly v devadesátých letech vznikat soukromé školy, byly to kromě těch církevních především „podnikatelské“projekty středních škol. Soukromé základní školy vznikaly také, ale jen v omezené míře. Proto ještě zhru- ba před třemi lety platilo, že z celkového počtu 4100 základních škol v České republice je jen stovka soukromých a církevních. Žádostí o zařazení nových škol do sítě začalo přibývat zhruba před třemi čtyřmi lety, nejdříve šlo o jednotky žádostí, pak o desítky, loni jich bylo zhruba padesát. Počet neveřejných základních škol se aktuálně blíží dvěma stovkám, ale mnoho desítek projektů je připraveno poslat svou žádost o zařazení do rejstříku škol.

Až do loňského podzimu se ministerstvo školství chovalo ke vznikajícím školám vstřícně. Tedy nejenže jim nebránilo, ale úřednice byly schopné poradit, čeho se vyvarovat. Letos v lednu došlo ke zlomu. Několika školám, přestože splnily všechny úřední náležitosti, bylo zamítnuto zařazení do rejstříku. A to za podivných okolností. Jednak ministerstvo u naprosté většiny škol nedodrželo devadesátidenní lhůtu, v níž mělo o žádosti rozhodnout, jednak jediným argumentem pro zamítnutí bylo, že kapacita okolních škol v regionu je dostatečná. Není tedy důvod zakládat nové školy a vznik soukromých škol není v souladu s dlouhodobým záměrem ministerstva.

V tento okamžik čeká na schválení či zamítnutí několik desítek škol, některé už měly možnost nahlédnout do svého spisu, kde našly opět shodné argumenty k zamítnutí. Proto se sdružily v Asociaci malých inovativních škol, která se snaží s ministerstvem domluvit, jaké důvody ho ve skuteč- nosti k omezování počtu vznikajících škol vedou.

Tiskový odbor ministerstva ale stále trvá na svém. Tedy že rozhodně nic jako paušální zákaz neexistuje, že každá žádost se posuzuje zvlášť. Je tedy obtížné zjistit, co bylo skutečným impulzem k tomuto rozhodnutí. Ty oficiální argumenty neobstojí. Jako jedny z prvních byly zamítnuty dvě školy ve Zlíně, které měly jednoznačnou podporu kraje i města, kromě jiného s argumentem, že základní školy ve Zlíně mají akutní nedostatek místa, a proto město i kraj vznik nových škol vítají. Argument o naplněnosti je i na jiných místech ve většině případů účelový a je postaven na údajích o maximální kapacitě škol – počtu židliček, jak jsou uvedeny ve školské matrice. Jenže reálná kapacita škol je nižší. Prostě některé židličky stojí v dílnách, počítačové učebně nebo chemické laboratoři. Navíc volná kapacita je obvykle na druhém stupni veřejných škol jako památka na slabší populační ročníky a v prvních třídách je plno. Pokud ale bude ministerstvo používat tento „matrikový“argument, vyjde mu „dostatečná kapacita“prakticky kdekoli, a tím pádem může zakázat, respektive nepovolit jakoukoli školu.

A to je druhý problém. Několik nových škol ministerstvo školství povolilo. Ale není jasné, jaký je parametr, který odlišuje povolené školy od těch nepovolených. V uvolněném prostoru samozřejmě bují různé dohady. Neoficiálně ministerstvo sděluje, že vznikající školy nejsou kvalitní, neučí tam dostatečně kvalifikovaní učitelé a tento typ alternativních škol nemá návaznost na středním stupni. Další diskutovanou možností je, že se vedení ministerstva obává, že budou vznikat školy, kam budou dávat své děti bohatí, aby se vyhnuli veřejným školám, v nichž probíhá inkluze. Nebo že přílišný rozvoj malých neveřejných škol by stál mnoho peněz.

Oficiálně ale žádný z těchto argumentů vedení ministerstva nepoužívá. Spiklenecká hypotéza zase říká, že obrat souvisí s předvolební snahou ČSSD nadbíhat spíše chudším a méně vzdělaným voličům, pro které „stopka pro podnikatele se vzděláním našich dětí“může znít jako dobré předvolební heslo.

Zlepšit obyčejné školy

Vraťme se ke škole v Hlučíně. Jak už bylo řečeno, jde o typický případ, kdy si aktivní rodiče, z nichž někteří jsou učitelé, nevybrali ze stávající nabídky škol a rozhodli se založit vlastní. Podobné skupiny najdete například v Táboře, Turnově, Pardubicích, Kutné Hoře, Vrchlabí, Jaroměři, Brně, Zlíně… Jen v této části Moravskoslezského kraje, na dojezd od Hlučína, je asi šest podobných iniciativ, některé svoje školy už zřídily, jiné je chystají.

Hlučínská škola se liší v jedné podstatné věci. Nejde o soukromou, ale veřejnou školu. Škola v Hlučíně je atypická tím, že město vyslyšelo poptávku rodičů a vedení jedné ze škol se rozhodlo, že vedle tradičního vzdělávání rozjede i alternativní montessori. Pro paní ředitelku to znamenalo práci na dalším vzdělávacím programu, sehnat nové učitele, zrekonstruovat celé patro a vytvořit podmínky, aby dva odlišné systémy mohly fungovat v jedné budově. Třeba tím, že ve spodních dvou patrech také nezvoní.

Jeden z nedávno publikovaných textů obhajujících nově vznikající školy měl titulek: Rodiče zakládají soukromé školy, protože nemohou zakládat ty veřejné. Je to přesné pojmenování. Nejsme svědkem podnikatelského boomu ve vzdělávání a vzniku soukromých základních škol pro bohaté. Naopak, tohle je typ rodičů, kteří na veřejné školství slyší a rádi ho podpoří. Ale ne za cenu, že by se museli podřídit podobě školy, s níž nesouhlasí. Pokud tedy začíná být ministerstvo školství nervózní z útěku aktivních a vzdělaných rodičů z veřejného školství (oprávněně), pak ať hledá cestu, aby tihle lidé mohli působit pod křídly veřejných škol nebo v nich rovnou našli to, co hledají. Prospěje to oběma stranám.

Zažíváme dramatický nárůst počtu žádostí o založení soukromých škol. Je natolik výrazný, že se ho ministerstvo školství rozhodlo zastavit.

Autor je odborný konzultant EDUin, o. p. s.