Rodič jako katalyzátor
íká se, že ministerstvo školství má v poslední době tendenci omezovat počet soukromých škol, rozuměj nepovolovat vznik většího počtu dalších. Ke kulatému stolu, který na to téma minulý týden uspořádala společnost EDUin, zástupci ministerstva nepřišli, přesto tam zazněly také názory, jež by nejspíš podepsala i ministryně Valachová. Byl to sám ředitel jedné soukromé školy, kdo objektivně připustil, že rodiče, kteří pošlou svoje děti do soukromé základní školy, přestávají být hybateli a katalyzátory potřebných změn ve školách veřejných. Prostě s nimi mizí potřebný tlak na smysluplnější fungování vzdělávací instituce. Na tom je hodně pravdy. Pokud by si ale někdo myslel, že veřejné školy ztráty takových partnerů litují, mýlil by se. Většinou tomu bývá právě naopak. Hlavně že je někdo neotravuje.
Svět vzdělávání, tedy aspoň toho základního, si v posledních letech zvykl hledět k Finsku, které si v tomto směru vydobylo skvělou mezinárodní pověst. K dobrým výsledkům tam totiž umějí přivádět nejen žáky s vysokým IQ, příkladnou morálkou amotivujícím domácím zázemím, ale na horní mez individuálních schopností posouvají všechny. Tím spíš ovšem světmate, že se Finové nehřejí v obdivu ostatních, nýbrž se tváří, že jsou nespokojeni se sebou samými, a pořád hledají, jak učit ještě jinak. Před časem se psalo o tom, že ruší jednotlivé předměty – tak tomu ale úplně není. Jejich reformní snahy se ubírají spíše cestou doporučení. Ano, říkají: Chcete-li, aby žáci lépe rozuměli problematice, kombinujte vědomosti a dovednosti napříč předměty. Ale taky: Chcete-li zvýšit zvídavost, dovolte zpochybňování. To je skvělá rada, protože zpochybňováním se člověk učí víc než pouhým nasloucháním. Ví se to u nás?
Otom, jak vylepšit výuku, se ovšem diskutuje ve všech světadílech. Například australský ministr školství ve snaze vylepšit nevalné výsledky tamních žáků v mezinárodních srovnávacích testech z matematiky a přírodních věd navrhuje větší specializaci učitelů. Myslí si, že by bylo nejlepší, kdyby například tu matematiku učil už na prvním stupni základní školy místo běžného elementaristy matematik, jako je tomu na stupni druhém. Australané zřejmě vůbec hodně dají na odborníky. Znám jednoho, co přijel před lety do Prahy, octnul se v bytě s klavírem a rozhodl se, že se na něj naučí hrát. Mým pochybám, zda má smysl začínat s klavírem po třicítce, se upřímně podivil s tím, že si najal jako učitele jednoho z nejlepších klavíristů. Tak kde by mohl být problém? divil se.
Pokud jde o tu matematiku, nejblíž pravdě bude nejspíš americký psycholog vzdělávání Benjamin Bloom, který v jedné studii prokázal, že žák dosahuje lepších výsledků, pokud se učí v poměru jeden na jednoho, než když přijímá výklad v rámci celé třídy. Takže nejlepší je pořídit každému žákovi vlastního učitele. No, možná i na to jednou dojde. Jenže co pak bude se socializační rolí školy?