Stačí přečíst dvě knihy za rok
ŠKOLA JINDE Mít vlastní názor a umět ho prezentovat se v Británii cení víc než vědomosti, říká studentka Lucie Secká
Na privátní britské Kent College v Canterbury strávila díky stipendiu dva roky. Maturovat ale nakonec musela i na svém domovském gymnáziu v Ústí nad Labem. V Česku prý Lucii Secké britskou maturitu neuznali.
Co vás na britském školství nejvíc překvapilo?
LN
Britský systém je hodně specifický. Když jsem do Anglie přijela, bylo mi šestnáct. Povinná školní docházka tam začíná v pěti letech a trvá jedenáct let. Zakončena je zkouškami GCSE, které se dělají z devíti předmětů. Pak následuje sixth form – dvouleté studium neboli rok dvanáct a třináct. Na konci roku dvanáct se skládají zkoušky AS levels a na konci roku třináct A levels.
Zkoušky A levels jsou obdobou naší maturity?
LN HANA ŠIMKOVÁ
Je to úplně jiný koncept. AS levels ani A levels nejsou totéž co maturita, je to spíš taková nadstavba mezi střední a vysokou školou. GCSE, které se dělají po povinném jedenáctém roce, jsou vnímány různě, ale někdo tvrdí, že to je jako maturita. Já jsem měla ukončený druhý ročník gymnázia, když jsem do Anglie jela. Zkoušky GCSE jsem vůbec nedělala, zařadili mě do dvanáctého ročníku. Ve dvanáctém a třináctém ročníku už není povinná školní uniforma, režim je volnější. Příjemné bylo i to, že jsme měli jen čtyři předměty. Vybrala jsem si anglickou literaturu, němčinu, umění a dějepis. V dalším ročníku, na jehož konci se skládá zkouška A levels, jsou už povinné předměty jen tři, takže jsem mohla vypustit dějepis.
LN >Jak se liší výuka a požadavky kladené na studenty? Je to velký rozdíl oproti českému gymnáziu?
Podobné to není v ničem. Jsem schopna porovnat jen výuku zmiňovaných humanitních předmětů, které jsem měla v Anglii i v Česku. Upozorňuji, že privátní školy mají v Británii dlouhou tradici a jsou vnímány jako prestižnější. Na státní škole bych asi získala jinou zkušenost. Líbilo se mi, že po nás učitelé v Anglii nechtěli memorování, které je obvyklé v Česku. Třeba v rámci literatury jsme museli za semestr přečíst a probrat jen dvě knihy – jeden román a jedno drama. To ale neznamená, že jsme se flákali. Ty knížky jsme analyzovali hodně důkladně. Museli jsme nad nimi přemýšlet, interpretovat je. Když takhle důkladně proberete jedno literární dílo, poradíte si s kterýmkoli dalším. Umíte pak lépe interpretovat i chování lidí v běžném životě, snáz odhadnete jejich motivace.
LN >Předpokládám, že součástí výuky byly diskuse. Vedli vás učitelé k tomu, abyste si obhájili svůj názor?
Nutili nás k tomu. V Česku stu- denti sedí a mlčí. Když mají říct svůj názor, raději řeknou to, co se od nich očekává. V Anglii se studenti vůbec nemusí hlásit. Vykřikují, nebojí se mluvit a být v opozici. Odmalička se ve škole učí prezentovat svoje postoje a postřehy, mluvit před lidmi.
LN >Jaký byl přístup vyučujících?
Skvělý. Učitel svého studenta klidně pozdraví jako první, chová se přátelsky, div vás neobejme. Každý týden si studenti chodí promluvit se svým tutorem, což je něco jako třídní učitel. Má takový ochranitelský přístup, cítíte, že se o vaše problémy skutečně zajímá. Učitelé studenty hodně podporují v rozvíjení jejich talentů. Kdo má hudební nadání, může chodit v rámci školy na lekce hudby. Kdo chce malovat, má k dispozici prvotřídní plátna a barvy. V Anglii dělají studenti jenom to, co jim jde, což je fajn, jsou v tom pak opravdu dobří. Na druhou stranu jim ale chybí všestrannost a všeobecný přehled. Odpoledne a večer po škole se už většinou ničemu pořádnému nevěnují, nemají žádné kroužky, nesportují mimo školu, jen sedí u televize, to je tam hodně rozšířené.
LN >Jak vám seděla britská kultura a místní lidé?
Člověk si musí hodně zvykat. Češi jsou takoví morousové. Když do vás strčí někdo na ulici, ještě nadává. V Anglii je to právě naopak: vy mu šlápnete na nohu a on se vám omluví. Všichni se tam pořád omlouvají a usmívají se na sebe. Jsou naučení, že musí být za všech okolností slušní. Někdy to působí až přehnaně a ne úplně upřímně.
LN Bylo něco, co vás tam šokovalo?
Toho bylo hodně. Když napadne pár centimetrů sněhu, všichni se zavřou doma, nejezdí doprava, nechodí se do školy. Zato déšť nikoho nerozhodí. Venku lije jako z konve, ale na ulicích se chodí klidně bez deštníku. Kdo má deštník, ten je za barbara z východní Evropy. Taky se nechodí na houby – lesy jsou většinou oplocené a vstup do nich je zakázaný. Co mě hodně překvapilo, bylo to, jak Angličani šetří, a to i v bohatých rodinách.
LN >Mají pečlivě naplánovaný rozpočet?
Na můj vkus až přepečlivě. Chtěla jsem si třeba vzít sýr, ale řekli – ne, ten je na neděli. Tak jsem se zeptala na jogurt. Ale ten byl zase na pondělí, k snídani. A je tam úplně normální, že se večer napustí vana, v ní se vykoupe dítě, manželka a pak manžel. Já se mohla naštěstí sprchovat. Na dovolenou se nejezdí dvakrát do roka, ale třeba jednou za pět let. Naučila jsem se tam šetřit, osamostatnila se, ale ve studiu na vysoké škole jsem chtěla pokračovat v Česku, tady jsem přece jenom doma.
Autorka je spolupracovnice Akademie LN a studentka PedF UK