Macbeth: židle a rachotící plechy
Vprogramu k inscenaci Macbeth v Městských divadlech pražských její dramaturgyně Věra Mašková hluboce filozofuje nad aktuálností hry a naznačuje všelijaké paralely s dnešním stavem světové politiky. Jaké překvapení pak čeká diváka, když vidí nastudování konvenční, takříkajíc „jak text leží a běží“.
Režisér Pavel Khek sice umí vytvořit stylový rámec a udržet tvar, ale co platno, když většina nápadů je banálních a dílem předvídatelných. Inscenace je plná ozvláštňujících ilustrací, které v konečném výsledku mnohem víc děj rozkládají, až retardují, než aby jej zajímavě vyostřily. Macbeth není dlouhá hra, ale vMDP trvá skoro tři hodiny a pocit vlekoucího se času se stupňuje, což je dané i dosti nezáživným hereckými výkony. Mužská sestava kolem Macbetha je tak zaměnitelná!
Režisér s výtvarníkem vytvořili strohé, nevábné a vylidněné prostředí plné rachotícího plechu, což samozřejmě má svůj smysl. Stoly z děrovaného plechu, velké kovové dveře v zadním plánu jeviště, bazének na forbíně, závěsy po stranách – to vše připomíná vojenské ležení, prostor, kde už není místo pro nic jiného než pro boj o moc, pro zradu a záhubu.
Jestli lze režii za něco pochválit, pak za pokus zprostředkovat vypjaté peripetie Shakespearovy tragédie jednoduchými prostředky, čili žádné markýrování vražd, žádné potoky krve, žádná komická duchařina smrtvolami, ale sdělná metaforická zkratka. Židle visící od stropu se zmnožují tak, jak Macbeth vraždí své rivaly, nakonec se tam octne i invalidní vozík synka lady Macduff. Problém ovšem tkví v tom, že i ty povedenější nápady fungují především po formální stránce a udržují zvolené výtvarné pojetí, ale významově se v nic nespojují. A bohužel nechybějí ani prázdné efekty jako nahatá lady Macbeth ve vaně a posléze při oblékání v „eroticky odvážné stínohře“.
Čarodějnice Macbeth potkává v poloprázdném baru s názvem Pustá země. Jsou to nejspíš kurvy, ženy z polosvěta, vyzývavé a záludné a výsměšné, jenže ani jejich výstupy o ničem nevypovídají, ony Macbetha neovládají, nic mu nenašeptávají, jen existují. Snad jako výraz všeobecného zpustošení světa.
Macbetha hrajeMilan Kačmarčík. V souladu se stylem inscenace je značně civilní, až odtažitý, což platí i pro lady Macbeth Diany Šoltýsové. Chtějí se zmocnit vlády, ale nestravuje je šílená touha po moci, jen se prostě naskytla příležitost, tak proč ji nevyužít. Občas vzniká dojem, že mocichtiví manželé o žádný trůn ani nestojí, jen jsou ve vleku událostí, které nelze zastavit. Jako by je prostupovala smrtelná únava, ale obrazy šílenství lady Macbeth, která se opakovaně potácí po jevišti s lampičkou různě vrhající světlo, se jen zbytečně protahují a nudí.
I závěr je takový nijaký, rozbředlý. Birnhamský les jako vždy ožije, Macbeth hyne, přicházejí nástupci, zlo má možná jenom jinou podobu. Ale to vše se lze bez obtíží dočíst v Shakespearově tragédii, její jevištní podoba by měla trochu překvapit a chytnout – když nic jiného, tak aspoň herecky.
William Shakespeare: Macbeth