Román a staré špatné časy

Lidove noviny - - Kultura - JOSEF CHUCHMA

Poslední říjnový den roku 1861 byl v Praze pohřben otec a vrah dětí Augustin Zimmermann. Místo hrobu není, nebo ještě před pár roky nebylo, známé: Stanislava Jarolímková ve své knize z roku 2012 Co v průvodcích o Praze nebývá vybízí, že pokud někdo místo odpočinku jak Zimmermanna, tak jeho manželky (ta byla pohřbena 9. září 1871) zná, nechť ji informuje. Na Olšanských hřbitovech je však dodnes opečováván náhrobek čtyř dětí, které jejich otec Zimmermann v říjnu 1861 zavraždil.

Týž Zimmermann je titulní a hlavní postavou prózy Zuzany Kultánové. Je mlynářským dělníkem, jako byl skutečný Zimmermann. I ten románový muž potomky zavraždí na kopci Vítkově, jako to učinil vrahoun reálný – pravda, románový sprovoditel dětí i sebe podřízne potomky „pouze“dva. Kultánová se zkrátka nechala zprávami o násilníkovi inspirovat a vytvořila si svého Zimmermanna a svou dobovou Prahu, kterou přitom časově zakotvuje vcelku přibližně: bouře čtyřicátých let předminulého století jsou již minulostí, na niž se sem tam vzpomíná, do života se zavádějí administrativní a průmyslové reformy, v zásadě by mělo běžet – dle děje – o pozdní fázi Bachova absolutismu a roky těsně po něm, ale toto autorka detailněji neřeší. Ani to jejímu románu nijak neškodí, neboť prozaičce jde o postižení ducha doby, o atmosféru nástupu (velko)průmyslu, městské modernity s jejím tlakem, jemuž ne každý je s to dostát.

Kultánová ovšem nepodává Zimmermanna coby nevinnou oběť nastupujících pořádků, té civilizační změny paradigmatu, jak by se říkalo dnes. Mnozí jiní hrdinovi současníci se na transformaci adaptují, nevegetují, nýbrž naplno žijí, tvrdě pracují a postupují – třeba i bolestně, ale přece – vpřed krůček po krůčku, k podobě existence, v níž člověk je víc sebevědomým a sám sebe řídícím občanem než smýkaným poddaným. Jenže v Zimmermannovi bublají běsi, on bláhově sní o velkém skoku, jímž se stane váženým občanem, jenž si bude užívat plodů nového světa. Schází mu vůle a soustavnost. Pije, vyhledává ženské, s nimiž si divoce zašpásuje. Bije ženy, bije děti. Chaoticky poroučí. Podezírá, vydírá, obtěžuje. Rozpadá se fyzicky i psychicky. Se světem to pro- hrál a cele z toho viní ten svět, sebe nikoliv. Do sociálních a vůbec lidských bažin stáhne i manželku a potomky.

Zimmermann je prostě určitý typ. Takový, který se vyskytuje v lidském rodě asi vždy, ale mění se prostředí a možné následky jeho (sebe)destruktivního chování. Gründerská fáze rakousko-uherského kapitalismu těmto typům poskytovala podstatně volnější pole působnosti než třeba pořádky dnešní se svými sociálními sítěmi. Praha před jedním a půl stoletím, to byla sociální džungle, v níž by se mnohý z nás, různými zpohodlňujícími výdobytky změkčilých bytostí, asi velmi rychle ztratil.

Zvíře v akci

Románová debutantka onu divokou půdu Hor Viničních (dnešní Žižkov), průmyslového Karlína a Smíchova a rozpadajícího se (předasanačního) Josefova, po níž se potácí alkoholik Zimmermann, vykreslila v tónech naprosto neiluzorních, silně potemnělých, expresivních (postexpresionistických?). Nástrojem k tomu jí je sytý, místy přímo básnický jazyk, který Kultánovou poslouchá – a ona se na něj až příliš spoléhá; to tehdy, když dějově text poněkud přešlapuje na místě, když se Zimmermannova trajektorie zacykluje, když ten příběh jakoby vyčkává. Ano, právě taková, tedy zacyklená, jeho existence je, ale občas to Kultánová dokládá s doslovnou ilustrativností. V takových okamžicích naléhavost jejího románu o rozpadu jedné osobnosti a rodiny mírně vadne, neboť Zimmermannem autorka otáčí jako sochou na podstavci, jako exponátem v obludáriu; estetická účinnost se potom stává poněkud samoúčelnou a dotýká se sebezálibného estetismu.

Animalitu Zimmermannovy osoby Kultánová vynalézavě přibližuje dočasnými zvířecími metamorfózami: titulní zbloudilec je psem, vlkem, krůtou, šimpanzem, rakem či jiným ne-lidským tvorem. Našla tak způsob, jak vyslovit hrdinovu nezvladatelnost, neochočitelnost, aniž to působí literárně odvozeně. A také tím dostává do vyprávění notnou a nutnou dávku hrůznosti, aniž musí tlačit na naturalistickou pilu. Jde o román temný, nikoliv však surový, vyžívající se v popisech nechutností. Bída a špína i strach se tu převalují v mocných chuchvalcích, aniž si na to pisatelka bere odporně zvětšovací lupu, aby nám ten děs bezskrupulózně strčila pod nos.

Jiným dokladem pozoruhodné autorské zralosti je nakládání Kultánové s er-formou, se vševědoucím vypravěčem. Ten tu „spravedlivě“dává nahlížet do myslí všech figur, pokud samozřejmě nejsou jen součástí pozadí, doprovodného „sboru“. Prozaička tím buduje svého druhu objektivní zprávu o tragédii. Dá se jí ale vytknout, že některé myšlenkové pochody figur přibližuje v nuancích a slovníkem, jichž by ty figury sotva byly mocny – soudíme z toho, jak Kultánová jinak popisuje jejich chování. Jako kdyby prozaička byla unesena svým vlastním, pro sebe objeveným vypravěčstvím a přisuzuje například Zimmermannově ženě Františce postřehy, jež by mozek té nebožačky sotva vyprodukoval.

Není tu však sporu o tom, že v Zuzaně Kultánové získává česká próza nový talent. Teď jde o to, aby jej autorka nerozmělnila, aby se nenechala natlačit k tomu, k čemu nekonečný literární provoz vlastně přirozeně vybízí: k víceméně pravidelné dodávce novinky na knižní trh. Současná česká literatura je totiž přímo přehlídkou prozaiků, kteří s vysokou frekvencí přicházejí s dalšími a dalšími uspěchanými knihami, jimiž postupně dávají zapomenout na to, jak dobří uměli být.

Knižní debut Zuzany Kultánové (* 1986), zvaný Augustin Zimmermann, si vysloužil pozornost mimo jiné nominací v rámci soutěže Magnesia Litera – příští týden se uvidí, zda zaboduje v kategorii DILIA Litera pro objev roku. Ta pozornost je do značné míry oprávněná.

Zuzana Kultánová: Augustin Zimmermann

Stíny ghetta.

„Ráda se nimrám v minulosti a sahám po cizích příbězích, které následně recykluji. V případě Augustina Zimmermanna jsem čerpala ze starých fotografií josefovského ghetta,“píše autorka ilustrací k románu Augustin Zimmermann Terezie Foldynová (* 1985). Vyst

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.