Jsem asi prostě potížista
Balkánský filmový mág a jeden z nejznámějších absolventů pražské FAMU přijel na Febiofest převzít cenu za přínos světové kinematografii. A rozpovídal se o tom, proč si jeho otec přál, aby odjel studovat do Československa, jak si v Praze přivydělával pašov
LN Příští rok to bude 40 let, co jste na FAMU dostudoval režii. Proč jste si ale vlastně vůbec vybral ke studiím Prahu? Vždyť s jugoslávským pasem jste mohl jít studovat kamkoliv na Západ, tak proč zrovna komunistické Československo?
Protože můj otec byl přesvědčen o tom, a potvrdili to také někteří absolventi, kteří se z Prahy vrátili do Jugoslávie, že pražská škola byla jedna z nejlepších na světě. Pravděpodobně si tehdy můj otec chytře spočítal, že vzhledem k tomu, jak komunisti přistupovali ke kultuře, se dá filmařské řemeslo lépe naučit v Praze.
A to byla pravda, protože jsme dělali víc cvičení, než by tomu bylo třeba v Belgii nebo Francii. Nakonec jsem dokončil školu se dvěma snímky natočenými na 35milimetrový film, dvěma na 16milimetrový – a vůbec, bylo to hodně zkušeností.
LN Jaký byl váš první dojem z Československa? Přece jen jste přijel z Jugoslávie, kde byly obchody plné zboží, mohli jste volně cestovat, režim nebyl tak ideologický.
Na tento vnější obraz jsem se nějak nikdy nezaměřoval. Přijel jsem se sem učit s obavami, že se budu muset vrátit, aniž bych studium dokončil. V realistické literatuře Srbska a Chorvatska z počátku 20. století se hodně objevovaly příběhy mladíků, kteří odjedou do ciziny na studia a vrátí se, aniž by je dokončili. Takže jsem všechno úsilí věnoval tomu, abych se mohl soustředit na školu. Nebylo to vůbec jednoduché. Nevěděl jsem o filmech nic.
Ten sociální rozměr byl ale jaksi kompenzován tím, že jsem měl jugoslávský pas a mohl cestovat na Západ. Dokonce jsem jeden čas jezdil do Berlína a pašoval odtamtud gramofonové desky a přivydělával si tak ke svému studentskému rozpočtu. Byl jsem vlastně i takový pašerák. LN I dnes, po tolika letech, stále mluvíte velmi dobře česky. Bylo to pro vás zpočátku těžké?
Když jsem sem přijel, myslel jsem, že se česky nikdy nenaučím. Dorazil jsem tři měsíce před začátkem školy a bydlel v jednom pražském bytě. Pokaždé když mi někdo řekl, žemi nerozumí nebo že je to nepochopitelné – ještě s tím vaším tvrdým ch, které jsem vůbec neuměl vyslovit –, myslel jsem, že to bude naprostá katastrofa a že se budu muset vrátit domů. Každé slovo, které bylo alespoň trochu jako v srbštině, pro mě bylo jako největší dar od boha. Myslel jsem, že se mi to nikdy nepovede.
Nakonec jsem se to ale naučil a začal jsem celkem rychle v češtině i číst. Za to, jak dnes umím česky, vděčím právě tomu, že zatímco ostatní kluci ze Srbska nebo Chorvatska se zajímali hlavně o to, jak se dvořit dívkám, já jsem si tehdy spíš četl. Díky tomu možná i dnes mluvím česky.
Když se dívám na prezidenta Zemana, myslím, že je to představitel křídla národa, které se odvíjí z Haška – toho zdravého křídla
LN Co jste tehdy četl?
Vančuru a jeho pověsti a hlavně samizdat – knihy Bohumila Hrabala. Musím říct, že nejdůležitější etapou v mém vzdělávání bylo, když jsem se seznámil právě s Hrabalovým dílem. Na jeho vidění malého člověka je něco magického. Je fenomenální, jakým způsobem měl Čechy přečtené a převedl to všechno do jazyka malého českého člověka. Je na tom něco poetického, co jsem třeba v naší literatuře nenašel a co se váže ke způsobu života v Česku.
LN Když jste před třemi lety otevíral v bosenském Višegradu pseudohistorické městečko, věnované nositeli Nobelovy ceny za literaturu Ivovi Andričovi, pojmenoval jste jeden z tamních podniků Hospoda u Švejka. Proč zrovna Haškův Švejk?
Ono Haškovo ‚Člověk chtěl být gigantem – a je hovno‘ se mi strašně líbilo. Je to takové lidové konstatování, které je mnohem silnější, než si vůbec myslíme. A Hašek žije v českém národu mnohem hlouběji, než by si někdo možná myslel. Je to kvůli tomu, že český národ, stejně jako Srbové, nemá silnou vlastní elitu, na rozdíl třeba od Poláků. A nahrazuje si to takovouto lidovostí.
Je to jednoduše takový obranný mechanismus lidu, který pramení z toho smířlivého tónu, který v posledních 200 letech v českých zemích nevedl k žádným velkým revolucím. Když se dívám na vašeho prezidenta Zemana, myslím, že je to představitel přesně toho křídla národa, které se odvíjí právě z Haška – toho zdravého křídla národa.
LN Proč myslíte?
Z toho, co říká, vidím, že to vůbec není ona linka Evropské unie a elitistického podmaňování zbytku světa. Že je to představitel toho, o čem mluvím.
LN Nikdy jste se netajil svými politickými názory, v nichž často kritizujete Západ. Spekulovalo se, že loni kvůli tomu dokonce odmítli na filmovém festivalu v Cannes váš nejnovější film Na mléčné dráze, s kterým jste nyní přijel do Prahy.
Jsou to jen spekulace, které se objevily v nějakých ruských novinách, ale já jsem nikdy nic takového neřekl. A ani jsem se moc nesnažil to jakkoliv vysvětlovat. Je to prostě diskvalifikace, která přišla jako výsledek toho, že to někomu zrovna vyhovovalo.
Mohou tu být různé důvody, myslím ale, že moje přátelství s (Vladimirem) Putinem je ten poslední z nich. Musím přiznat, že jsem vždy s velkou úctou vzhlížel k festivalu v Cannes a že vždy ta největší umělecká podpora, jaké se mi dostalo, pocházela právě odtamtud. LN Zaznamenal jste, že byste právě kvůli přátelství s Putinem vy a vaše filmy někde nebyli vítáni?
Ne, nezaznamenal jsem nic takového. Můj nejnovější film byl na festivalu v Benátkách a teď jde do kin v Polsku, Španělsku nebo Izraeli. Nepocítil jsem nikde žádné otevřené nepřátelství. Evropská unie se nemůže chovat jako někdejší Sovětský svaz. Aby někdo kvůli politickému přesvědčení neměl právo účastnit se veřejného života. I kritiky byly dobré, s výjimkou těch ryze politického rázu. LN Čtete kritiky?
Ne, tohle mi zrovna někdo poslal. Jinak to nečtu, nezajímá mě to.
LN Jak jste sám řekl, s Vladimirem Putinem se dobře znáte. Loni vás vyznamenal dokonce Řádem přátelství, nejvyšším státním vyznamenáním, které může cizinec v Rusku dostat. Jaký podle vás Putin je?
Báječný. Příjemný, inteligentní. To, co je mu připisováno, jsou ve skutečnosti stereotypy Západu vůči Rusku. Nejsou to přitom ruští vojáci, kdo je dnes na amerických hranicích, ale američtí vojáci na těch ruských. Američanům by vyhovovalo, aby se do procesu globalizace nikdo nemíchal a ne- zpochybňoval, co dělají. Tak jako třeba odtržení Kosova od Srbska, které se odehrálo fyzicky a bombardováním.
LN Někdejší český prezident Václav Havel onu intervenci ospravedlňoval jako jediný možný postoj vůči režimu Slobodana Miloševiče...
Václav Havel je člověk dvojí biografie. Ta jedna je vzrušující. Je to biografie člověka, který byl úspěšným spisovatelem a dramatikem. A jakkoliv si myslím, že v tom vynikal, jako o státníkovi to o něm nemohu říct.
Každý z nás má právo na svoje osobní klamy. On uvěřil, že lze bombami dosáhnout demokracie. A to je kardinální chyba. Bůh mu to sice asi odpustí, ale to, že blahosklonně dovolil, aby se odsud bombardovalo Srbsko, je přesně ten typ chyby, které se intelektuálové nejčastěji dopouštějí: nekontrolují stoprocentně situaci a věří Západu.
Putin je báječný. Příjemný, inteligentní. To, co je mu připisováno, jsou ve skutečnosti stereotypy Západu vůči Rusku.
LN V době bouřlivých 90. let, o níž se bavíme, bylo na mezinárodní scéně Srbsko osamoceno. Jeho nejvěrnější spojenec, Rusko, se utápěl ve vlastních potížích po rozpadu Sovětského svazu. Myslíte si, že kdyby byl tehdy prezidentem Vladimir Putin, vypadaly by věci jinak?
Všechno by bylo jinak. V historii ale neexistuje něco jako podmiňovací způsob, takže tak to prostě bylo. Myslím, že Putin v době, než se stal premiérem, dlouho pozoroval ono hluboké ponížení, které Rusko pod vedením (Borise) Jelcina zažívalo. Stačí si vzpomenout na ten katastrofální obrázek, když Jelcin tancoval twist a Clinton se mu u toho smál. Myslím, že Putin dodnes slyší ozvěnu toho smíchu. Toho, který se vlastně posmíval všemu, co ruský prezident představuje. Rusku jako takovému. Řekl bych, že vše, co dnes Putin dělá, je pravý opak Jelcina.