Neviděli jste někde politika?

Ve hře o Hrad jsou tady a teď reálně tři jména: Miloš Zeman, Michal Horáček, Jiří Drahoš. Ten první je členem mimoparlamentní strany SPO, která je však jen vehiklem jeho vlastní osoby. Ten druhý je nestraník. Ten třetí také. Pokud se ČSSD nepřihlásí k Zemanovi či pokud Andrej Babiš nevrhne do hry Martina Stropnického, bude příští český prezident plodem nepolitiky.

„Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“praví hned článek pět naší Ústavy. Jenže tento plán jaksi nevychází.

„Nejsem politik,“opakoval kolovrátek Andrej Babiš, a když už to tvrzení bylo neudržitelné, vylepšil jej na „nejsem tradiční politik“. Což o to, proti establishmentu se vymezuje i Zeman, jenž byl dva roky předsedou Poslanecké sněmovny, čtyři roky premiérem, teď je už pátým rokem prezident. Větu „Nejsem politik“použil při zahájení své kampaně i Jiří Drahoš, ačkoli ten tím spíše myslel „ještě nejsem připraven odpovídat na všechny otázky“.

Volba hlavy státu bude manifestací absolutní nedůvěry v partaje. A nejde o událost výjimečnou ani v místě, ani v čase. Nedůvěra v hlavní vehikl moderních demokracií není náhodná, ale principiální.

Strany ve své roli selhávají. Nedovedou ze svých statisíců členů, ministrů, sekretářů a tak dále vygenerovat ani jednu figuru, která by měla vésti český stát?

A teď pozor! Různá „hnutí“(od Itálie po Česko) na krizi stran sice parazitují, ale sama nepřinášejí nic lepšího. Naopak, dokážou sice reagovat na aktuální poptávku, ale v principu nemění nic. Hlavní průšvih není ve zlých stranách an sich, nebo snad špatných stranících či vykutálených předácích. Strany nereprezentují zájmy společnosti, strany negenerují silné osobnosti, protože jsou malé, slabé a nikdo s nimi nechce mít nic společného. Krize všech stran a hnutí spočívá v nedostatku lidí. Před stoletím měly partaje statisíce členů (komunisté před pučem takřka půldruhého milionu duší), dnes počítají zlomky a zejména setrvale padají. KSČM má těsně přes 40 tisíc, lidovci necelých 30, zbytek je na tom ještě hůře: Babišovo hnutí má ještě méně členů než TOP 09.

Tyto malinkaté kluby logicky a nutně negenerují osobnosti ani témata, nereprezentují společnost. Ono by vlastně vůbec nevadilo, kdyby partaje náhodou nepostavily kandidáta. Ale je to naopak: neexistence stranického prezidenta je důkazem, v jakém maléru strany jsou.

A my bohužel s nimi.

Volba hlavy státu bude manifestací absolutní nedůvěry v partaje a takzvaná politická hnutí. Strany jsou malé. Strany nereprezentují společnost. Strany ani nedovedou navrhnout prezidenta.