Den, kdy se zastavili roboti
Slavný spisovatel nebyl jen autorem slova robot, ale i pojmu umělá inteligence, odhalilo ztracené dílo Karla Čapka
dle strojem narýsovaných pravidel brání. Lidé nelibě nesou, když jim někdo říká, kdy mají vstávat, co mají snídat, kudy mají chodit po ulici, co a kdy mají dělat na zahrádce. Cítí se zmatení, někteří dokonce zažívají po čase přímo fyzickou nevolnost a kolabují na ulicích. Pan Povondra jako iracionální člověk patří mezi ty, kdo snášejí život podle toho, čemu bychom dnes řekli algoritmy, velmi špatně. Proto pan Bondy dospěje k závěru, že bude pro všechny lepší, aby své dílo vypnul. I když do poslední chvíle pochybuje, nakonec se k tomu odhodlá a v závěru jen pozoruje dílo zkázy. Lidé si totiž nevědí rady, nevědí, co mají dělat. Celé dílo mělo skončit obrazem pana Povondry, který bezcílně bloudí ztichlou Prahou a hledá ztracený smysl života.
Čapek chtěl varovat nejen před zneužitím technologického pokroku, ale i před totalitní společností, pro kterou měla být nadvláda superchytrého stroje vhodnou alegorií. S nástupem nacismu se však nakonec rozhodl dát přednost zdánlivě méně inteligentním stvořením, která ovládnou a zničí lidstvo, jež vykreslil ve slavné Válce sMloky. Ta nakonec vycházela po napsání v roce 1935 nejprve na pokračování v Lidových novinách. Čapek v ní použil i upravené verze postav Bondyho a Povondry, který se nakonec objevil v posledním obraze.
Samotný chytrý stroj pak pojmenoval Čapek pojmem umělá inteligence, složeným ze dvou již tehdy dobře známých slov. Samotný pojem inteligence se v češtině vyskytuje už od počátku 19. století a písemné doklady jsou například z roku 1840. Užíván byl především jako protiklad hlouposti a hrubosti. Právě proto jej nejspíš Čapek využil, aby vyzdvihl, že nejde jen o pouhý, obyčejný a stroze znějící stroj, ale o něco nového, vznešeného, skutečně myslícího. Původně chtěl zjevně využít přídomků jako nová či moderní, pak se ale uchýlil ke slovu umělá, které jasně vyjadřovalo vznik z rukou člověka a odlišovalo jej. Propojil jej pak s již existujícím termínem roboti, které nadále využíval pro humanoidní myslící stroje. Jenže samotný nový termín se už v jeho tvorbě neobjevil.
Plánovaný román se zjevně inspiroval dnes polozapomenutým dílem britského spisovatele klasické vědeckofantastické literatury E. M. Forstera a jeho povídkou The Machine Stops z roku 1909, která stojí na podobném principu všeovládající umělé inteligence. Foster v ní předpovědělmnoho současných věcí, jako je internet a dokonce videohovory. Mnozí pozdější autoři ji uváděli jako inspiraci pro dnes legendární díla science fiction, ať už literární nebo filmová. Dnes ji pak fakticky znovuobjevili, fascinováni přesností, s níž viktoriánský intelektuál předpověděl současný technologický vývoj. A je podobně fascinující podívat se, s jakou přesností se strefil i Karel Čapek a co z naší budoucnosti předpověděl.
Hej rup?
V současné debatě o robotech je obzvlášť inspirující, že pád vševědoucího a všemocného stroje nezpůsobí například bouře nezaměstnaných dělníků. Sama skutečnost, že lidé nebudou muset pracovat, není vykreslena nijak katastroficky. Odráží se v tom nejspíš Čapkova hluboká humanistická víra ve schopnosti člověka jako inteligentní a kreativní bytosti věnovat se jiné činnosti. Protože byl sám skeptikem, co se týče možnosti utopistických vizí o vytvoření nového člověka, vykreslil společnost schopnou uspořádat se tak, že dokáže zdroje spravedlivě přerozdělit i jinak než jako odměnu za práci. Pro jistotu to ale svěřil nové, lepší inteligenci.
Chybějící motiv vzpoury nezaměstnaných pak nejspíš pramení i z Čapkova odstupu vůči komunistickým a dělnickým hnutím, která v tehdy ještě čerstvých Marxových materialistických stopách kráčela Evropou a celým světem. Je také třeba si uvědomit, že sama práce byla tehdy často mnohem úmornější dřina, než je i díky technologiím dnes, a její ulehčení nebylo považováno za nic negativního. Že význam robotů pro práci nepodceňoval, ostatně dokazuje i to, že se původně v R.U.R. měli jmenovat laboři.
Samozřejmě velmi dobře znal hnutí ludditů, kteří počátkem 19. století ve jménu anglického tkalce Neda Ludda ničili stavy, jež jim údajně braly práci. Jenže toto hnutí mělo vrchol v Evropě ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, aby následně zaniklo a myšlenkově ho vytlačila víra v pozitivní technologický pokrok. Něco podobného zažíváme i dnes s robotizací práce, kdy se dva týdny po sobě objevují studie se zcela protichůdnými závěry, a ty katastrofické straší zánikem až 50 procent pracovních míst.
Z druhé strany pak zaznívá zcela racionální upozornění, že probíhající průmyslová revoluce je už čtvrtá v pořadí, a ani jednou jsme se podobného zvratu nedočkali. Spíše se zcela evolučně zkracuje pracovní doba jak ve dnech v týdnu, tak v hodinách každý den, a na druhé straně rostou požadavky na informace a dovednosti, jež k zaměstnání potřebujeme. Do pár let tak sice mohou odpadnout veškeré rutinní a plně automatizovatelné úkony, budeme ale potřebovat mnohem více lidí, aby tyto systémy spravovali. V románovém pojetí by tento úkol zastala umělá inteligence a teprve v takové chvíli by i v naší současnosti nastala doba, kdy bychom mohli skutečně méně pracovat.
Neznamená to ale automaticky zchudnutí masy obyvatel a sociální bouře, čímž děsily a děsí především levicová hnutí. Jak ostatně zdůvodňoval sám Čapek ve svém slavném eseji, důvodem, proč nebyl komunistou, bylo, že jeho srdce bylo opravdu na straně chudých. Uvažoval tak mnohem dál, a nikoliv v intencích tehdejšího kapitalismu ani socialistických řešení ve stylu bohatým brát, chudým dávat a rozdělit společnost. Úvahy musí i dnes směřovat k tomu, zda skutečně funguje peněžní mechanismus k – jak říkají ekonomové – efektivní alokaci vzácných zdrojů. Zda neexistuje jiný, lepší způsob, jak každému zajistit materiální potřeby a zároveň udržet motivaci ke zlepšování a inovacím.
Nadaný matematik, který se neumí přetvařovat, sestrojí sofistikovaného pomocníka, jenž se nejen dokonale naučí veškerá pravidla mariáše, ale aby vyhrál, začne i sám napodobovat lidské chování a myšlení