Jak to ten člověk dokázal?
Před sto lety zahynul František Vymazal. Zapomenutý génius, který tvrdil, že ztratíme-li cit pro svůj jazyk, jsme zralí pro jiný
a rychle, už také delší dobu nepublikoval, i když nejžádanější z nich měly ještě dlouho vycházet v nových vydáních. Mohli bychom se pokusit o aktualizační příměr, že byl příslušníkem brněnské kavárny (takto označitelná komunita tu zřejmě byla, jen je třeba mít na paměti, že tehdejší Brno bylo dvojjazyčným prostorem s elitami převážně německými), ale bylo by to přirovnání kulhavé v tom, že evokuje příslušnost aspoň k volnému spolku nebo sdružení. Kdežto náš muž byl samotářský, svérázný možná až příliš, snad i vznětlivý. Byl to divný patron neupraveného zevnějšku a ve špatných šatech, který se pravidelně nestýkal s nikým; společnost nevyhledával, ačkoli hospody nepochybně ano, snad každodenně.
Zdá-li se, že příliš často v úvodních odstavcích užíváme slov „snad“či „možná“, není to nedopatření. Zvláštní totiž je na našem člověku mimo jiné to, jak málo spolehlivých informací se o jeho životě zachovalo navzdory tomu, jak dobře bylo známo jeho jméno. Jeho solitérství tomu mohlo nahrávat, ale stěží je v té věci celým vysvětlením. Volně dostupné zdroje se namnoze jeví jako navzájem kopírované, literatura s podrobnějšími údaji o Vymazalovi je minimální, drobný fond na jeho jméno vMoravském zemském archivu je z větší části nezpracovaný. Mnohé je přebíráno z kratičké publikace z roku 1937 s názvem František Vymazal: Život, snahy a dílo polyglota malého národa, jejímž autorem je Jaroslav Červený, o němž víme ještě méně než o Vymazalovi a jehož podání nemusí být nezkreslené. Přitom těch sto let není tolik, abychom o peripetiích Vymazalova života museli tak často mluvit jako o tajemných.
Pokud v onen velkopáteční večer nebyly na vině i jiné okolnosti, pak právě jeho špatný zrak a sluch způsobily, že když odcházel od Süssů domů – což znamenalo jen přejít ulici naproti do domu číslo 7, kde bydlel poslední tři roky života –, neviděl a neslyšel, že od centra města, z míst, kde dnes leží Moravské náměstí, se blíží tramvaj. Vůz dodnes tudy vedené linky číslo 1. Střet s ní ukončil život a dílo této pozoruhodné i kuriózní osobnosti mimořádných schopností a zvláštního naturelu.
Racionální podivín
Narodil se roku 1841 v Topolanech, obci dnes schoulené pod frekventovanou dálniční křižovatkou, která u Vyškova rozděluje dálnici D1 na tahy k Olomouci a Zlínu. Byl to kraj, kde se stýkala Haná s vyškovským německým jazykovým ostrovem. Od dětství byl Vymazal nepochybně bilingvní, což však nebylo nic výjimečného, neboť němčinu nelze v této době pokládat za cizí jazyk v dnešním slova smyslu. Nevíme však, do jaké míry později znal ty další tři desítky jazyků, pod jejichž učebnicemi je podepsán. Od nedokončeného studia na německém gymnáziu žil trvale v Brně. Jeho široké dílo je na rozdíl od osobních osudů známé, k jeho publikacím se lze snadno dostat v knihovnách a nejsou ani vzácností v rodinách, kde je zvykem nevyhazovat pozůstalosti po předcích. Jen s mírnou nadsázkou lze říct, že ten či onen sešit série Snadno a rychle byl součástí vybavenosti intelektuálnějších domácností.
Vymazalův názor na svět, jeho povahu i smysl pro sarkastický humor lze do značné míry vystopovat z jeho sbírek aforismů. Docházíme přitom k dosti jednoznačnému soudu – byť v jistém smyslu protichůdnému ke zprávám o jeho podivínství a nevypočitatelnosti –, že to byl muž velmi racionálního uvažování, nezatíženého nepraktickými ideály. Pravda je, co vidíš, ne co si myslíš, píše ve svých Zrnkách. Tamtéž suše komentuje lidskou přirozenost a slabosti: Chceš lidem imponovat? Kup si perlové knoflíky. A jinde: Študovaný hlupák je dvojnásobný trouba. Nebo: Mnohá hádka se podobá rvačce dvou holohlavých o hřeben. Podobně se dozvídáme, že mu byly cizí všechny religiózní sklony, neměl rád institucionalizovanou víru a přimykání se k čemukoli nesvětskému. Býti pobožným je lacinější než býti dobrým, konstatuje. A na jiném místě: Logika lidu: Je kostel, proto je Bůh.
I v politickém ohledu dedukujeme, že musel být člověkem střízlivého uvažování, který opovrhoval různými projevy politiky, ale veřejné záležitosti pozorně sledoval. Nesnášel extrémy a podléhání demagogickému oblbování davu. Než připomeneme blíže jeho jazykové učebnice, upozorněme, že roku 1909 vydal i sešit plný glos trvalé platnosti pod názvem Poslancem snadno a rychle, jehož reprint vyšel ještě i roku 1991. Radí v něm například takto: Hlavní věc je, abys mluvil o národu, o vlastenectví, o národnosti. To lidi chytá. Hleď, abys jim toho hodně nasliboval. Třeba věcí nemožných. Volič všemu uvěří, zvláště čeká-li naň dobré pivo a ostatní (…) Se žurnalisty buď zadobře, choď s nimi pilně na pivo a plať za ně. Nebudou ti za to nevděčni. (…) Pamatuj si prastaré pravidlo: Lidé chtějí být šizeni. Mluvit jim pravdu je nebezpečno. Obzvlášť spadeno měl na mávání všelijakými národoveckými prapory: Rusové mají trefné slovo: kvasnoj patriot (asi: pivní vlastenec). A dále: Kde se pěstuje pravé a ryzí vlastenectví? V hospodách a na schůzích. (…) Kolik vlastenců by udělalo dobrou zkoušku z češtiny?
Jelikož autoři sbírek různých malých literárních útvarů bývali svého času nejednou spíše editory, kteří shromažďovali, redigovali amíchali myšlenky vlastní smyšlenkami slyšenými či přečtenými jinde, nemůžeme vyloučit, že Vymazalovo autorství těchto a jiných glos není stoprocentní.
Vrcholným dílem tohoto muže bylo autorství série učebnic neuvěřitelného počtu dvaatřiceti jazyků. Jejich tvůrce přitom nedokončil ani gymnázium, natož aby studoval na univerzitě. Od dětství byl Vymazal nepochybně bilingvní, což však nebylo nic výjimečného, neboť němčinu nelze v této době pokládat za cizí jazyk v dnešním slova smyslu