Jak to ten člověk dokázal?

dypřítomná, Vymazal ostatně nemálo svých knížek německy napsal, například několik učebnic a cvičebnic češtiny, ruštiny a polštiny, ale i shrnutí trigonometrie (!) a další příručky. Zato k jiným jazykům byl tehdy přístup mnohem složitější. Francouzsky podle všeho na slušné úrovni uměl, byl to tehdy hlavní světový jazyk, pokusil se do něj dokonce přeložit Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, z ruštiny překládal poezii, pravděpodobně se dorozuměl také italsky, což byl v rámci Rakouska-Uherska jazyk relativně dostupný.

Červený píše: „Devět řečí znal velmi dobře. Učebnice těch jazyků, jež neuměl zcela, spisoval svým způsobem, totiž nezlomnou touhou, neústupnou přípravou. Koupil jakousi učebnici, mluvnici, z té studoval, piloval a pak tvořil věty.“Je zajisté otázka, jakou úroveň toto vágní hodnocení reprezentuje. Ale jak dokázal Vymazal tyto vědomosti, ať už jakkoli dobré, přetavit v instruktáž aktivní znalosti? V to, že několik generací čtenářů skutečně získalo základ, který pak třeba rozvíjeli v praxi či s ním pracovali nakonec odborněji než autor, který jim tyto základy dal? Jeho příručky vycházely celých padesát let, nejvíce jich vzniklo v druhé polovině osmdesátých a v průběhu devadesátých let předminulého století, kdy jich chrlil i včetně různých kompendií algebry a geometrie několik ročně, a reedice se objevovaly do konce třicátých let století dvacátého.

Ještě jednou Červený: „Tu a tam bylo jej viděti v brněnské kavárně Bellevue. Sedl si k některému rakouskému důstojníkovi, bavil se s ním německy. Za hovoru se tázal, zdali umí rusky. Znal-li, pochválil jej a dodal, že každý důstojník má rusky dokonale umět, protože tuto řeč jednou bude nutně potřebovat.“

František Vymazal napsal učebnice všech slovanských jazyků kromě běloruštiny a makedonštiny, jejichž status jako samostatného jazyka tehdy nebyl ještě vyjasněn. Slogan snadno a rychle používal i v německé verzi jako leicht und schnell ( například In 50 Stunden tschechisch leicht und schnell, tedy Čes- ky snadno a rychle v 50 hodinách). Na druhé straně nenesly tento název zdaleka všechny jeho učebnice, například k maďarštině vyšly kromě Maďarsky snadno a rychle i sešity pod tituly Maďarsky bez učitele a Maďarsky v praktických větách. Jiný útlý svazek se jmenoval Latinsky pro děti, došlo i na krátké instruktáže k umělým jazykům esperanto a volapük, byť použitelnost druhého jmenovaného autor znatelně zpochybňuje.

Díky dostupnosti online a možná i nedostatku sobě podobných je známější učebnice Cikánsky snadno a rychle, k níž nacházíme v dnešních médiích i několik anonymních komentářů, které ji označují například za „dobovou kuriozitu a dokument o tehdejším vnímání Romů než za dnes seriózně použitelnou jazykovou učebnici“. Takové hodnocení si však dovolíme pokládat za diskutabilní, neboť tato učebnice není použitelná o nic méně než jiné, ba naopak, a tato reakce je spíš projevem korektnosti; odkazuje pravděpodobně na autorovu předmluvu o tom, že učebnice je určena četníkům a lidem od soudu, aby poznali, když se na ně mluvčí tohoto jazyka domlouvají. Jelikož Vymazal pracoval mimo jiné jako tlumočník při soudních jednáních, lze se domnívat, že tímto neventiluje pomýlené vnímání jednoho z jazyků, nýbrž reaguje na praxi známou z první ruky. Pokud pak pro paradigmata všech slovesných časů a způsobů Vymazal používá jako vzorové sloveso krásti, neznamená to ještě, že jde o hůře použitelnou učebnici než jiné. Autor tohoto článku se pravděpodobně právě z ní dozvěděl nejvíce zajímavého, a to bez všech mimojazykových souvislostí a asociací. Zároveň je třeba říct, že dnes můžeme jako dobový dokument vnímat Vymazalovy učebnice všechny, přičemž k systematické a profesionální jazykové výuce použitelné vesměs nejsou.

Tvrdou prací k chudobě

Jak jsme již naznačili, nezůstávalo u Vymazalových rukovětí jen u lingvistiky (a matematiky), nacházíme mezi nimi i tak ambiciózní počin jako Soubor veškerých nauk hospodářských, dějepisné exkurzy jako Obrazy z dějin českých a rakouských a pomůcky občanskovýchovné, jako je Nauka o rakouské ústavě ku potřebě učitelův a chovancův na průpravnách učitelských. Pěkná příručka, na kterou ještě stojí za to upozornit obzvlášť, je Český pravopis pro neštudované (vyšla roku 1893 v nakladatelství Emil Šolc v Telči, kde vycházela i shora zmíněná Zrnka). Nejenže by se dnes hodila pro odpovídající písemné vyjadřování i zástupům študovaných, ale na praktických příkladech se snaží vysvětlit, jaký mají různé pravopisné jevy důvod. Mnohdy to skutečnému pozadí neodpovídá, a že je Vymazal lingvistou amatérem, je zde znát výrazně, ale jako pomůcky pro praxi nalézá dobré příklady a prezentuje je vtipně.

Ke konci života již Vymazal publikoval nové tituly minimálně, poslední vyšlý je pravděpodobně Tisíc ruských vět pro první potřebu z roku 1911. Ovšem v reedicích vycházely hojně. Je zajímavé a zvláštní, že navzdory dobré prodejnosti některých z nich Vymazal zůstával po celý život – a v jeho závěru zejména – bez prostředků. Ke konci svého života pak již (v kombinaci se špatným zdravím a problematickou zásobovací situací za války) vyloženě trpěl. Otázka a další záhada je, zda tomu tak bylo z nepraktičnosti, z neumění hospodařit (respektive uzavírat dobré dohody s nakladateli), z přiro- zeného nezájmu o materiální věci, či z jiného důvodu.

Vymazalova díla vycházela u různých nakladatelů. Kromě již zmíněného telčského Šolce byly některé tituly nákladem dodnes existujícího Barvičova knihkupectví v Brně, a to české i německé; jinak německé tituly zpravidla vycházely nákladem Winklerova knihkupectví tamtéž. Učebnice řady Snadno a rychle ovšem především publikovala nakladatelská firma Frant. Bačkovský v Praze, svého času velmi činorodá.

Aspoň že ulice zůstala…

Dovolme si před závěrem ještě několik ukázek z Vymazalových aforismů a glos. Vyjadřoval se v nich mimo jiné i právě k nakladatelům a jejich branži: Nakladatelé jsou dvojí: jedněm jde toliko o peníze, druhým také trochu o knihy, říká v jedné ze svých sbírek. K překládání z cizích literatur trefně poznamenává, že dobře překládati je ještě jednou mysliti. A odtud je nedaleko k postřehům o jazyce: Čím menší národ, tím více se bojí cizích slov. A k tomu dosti radikálně: Národ, který pozbyl citu pro jazyk, je zralý pro jazyk jiný. Konkrétně k češtině a jejímu stavu na začátku minulého století nám Vymazal podává toto svědectví: Česká konverzace záleží hlavně z těchto slov: děsný, báječný, že jo, Ježíš Marjá.

Ze slovanských jazyků František Vymazal napsal učebnice všech kromě běloruštiny a makedonštiny, jejichž status jako samostatného jazyka tehdy nebyl ještě vyjasněn A sarkasticky je v tomto smyslu nesporně myšleno i to, co se na první pohled může jevit jako oslava bohulibé intelektuální činnosti:

S oblibou se František Vymazal takto vyjadřoval i k otázkám školství a pedagogiky: Nejlepší učitel a ledajaký mají stejný plat. (…) Nezapomeň, že pražská Universita povyšuje na doktory i hlupáky. A právě takoví lidé hledají rádi chléb jinde než doma. (…) Kdyby ve školách srovnávali některý špatný překlad český s originálem a ukázali, jak se mělo překládat, měli by z toho žáci mnohem více než ze všech grammatik dohromady. Pozoruhodným axiomem je ovšem jeho lakonické tvrzení o kvalitách dobrého učitele: Dobrý učitel nepředpokládá nic.

Snad nejčastěji se však vyjadřoval k novinám, jejich obsahu i jejich čtenářstvu. Z dnešního pohledu můžeme bezpochyby tyto myšlenky vztáhnout k masovým médiím vůbec, takto byly zajisté v principu míněny. Jak šťastní by byli lidé, kdyby nebylo půl roku žádných novin, stýská si Vymazal při vědomí toho, jak média ovlivňují život svého publika. Jak je žádoucí, aby vypadala sama o sobě, je za pomoci nápaditého paradoxu popsáno takto: Vražda vnáší do novin kus života. A sarkasticky je v tomto smyslu nesporně myšleno i to, co se na první pohled může jevit jako oslava bohulibé intelektuální činnosti: Dříve lidé mluvili, nyní čtou. Vkrádá se nám nenápadně myšlenka, že František Vymazal tušil existenci Facebooku a dalších vynálezů, které lidi odnaučují debatovat.

Navzájem se liší i různá podání o tom, jak to vlastně bylo s Vymazalovým zatčením a vazbou na Špilberku, údajně za nevzdání pocty při hymně, kterou možná neslyšel, a s následnou ostrou reakcí vůči mužům zákona. Strávit takto několik týdnů o chladném začátku roku 1916, kdy už byl čtyřiasedmdesátiletý, nemohlo znamenat prospěch pro jeho zdraví.

Bezpečně víme aspoň to, co stojí ve způli česky a způli německy psanémmatričním zápisu ze dne 9. dubna 1917. Tehdy byl na brněnském Ústředním hřbitově pohřben Franz Vymazal, který o tři dny dříve zemřel v nemocnici u sv. Anny, kam byl převezen v beznadějném stavu po tragické nehodě.

V brněnské čtvrti Židenicích byla šest let poté pojmenována jedna z ulic Vymazalovou a pod tímto názvem přečkala všechny změny režimů – na rozdíl od míst v centru města, kudy František Vymazal denně chodil – do dnešních dnů.

Autor je nakladatel, překladatel a publicista