Kdo se na tohle má dívat?
Jako tristní lze označit stav umění v českém polistopadovém veřejném prostoru. Výjimky existují, ale jako kdyby jen potvrzovaly to existující „pravidlo“. Proč je ten stav právě takový? A lze z něho – a jak – ven?
Monument držící se při zemi.
ce pro obyvatelnější města“zvané Resite Osamu Okamura formuluje to, co nastalo před čtvrtstoletím s tuzemským veřejným prostorem, trochu jinak: „Na rozdíl od architektury socialistické, která totálně a totalitně kontrolovala veřejný prostor, kde se lidé nesměli sejít na náměstí a sdělit svůj názor, tak česká devadesátá léta se vyznačovala nelítostným bojem o veřejný prostor.“
Veřejný prostor se v té době stal kolbištěm především agresivní reklamy. Bylo založeno na následný mor billboardový. Až nyní – prostřednictvím uměleckých spolků, iniciativ či institucí – se pozvolna hledají pro veřejný prostor (staro) nová opodstatnění, například napomáhat vytvářet genius loci či vyvolávat diskusi. „Skrze umění ve veřejném prostoru vyprávíme příběhy, kdo a co jsme. Nemusí jít jen o hmotné památníky a pomníky, které řada lidí dnes stejně považuje za přežitek. I akční umění, nemateriální či virtuální díla, mají schopnost nás zasáhnout,“doplňuje Osamu Okamura. Ten spíše než v zavedení povinného procenta na umění spatřuje smysl v otevírání kultivované diskuse o tom, jak by veřejný prostor měl vypadat či jaké jsou nové způsoby financování například prostřednictvím tzv. crowdfundingu, který snižuje závislost na státních investicích. „Z crowdfundingu mohou vzniknout i kvalitní věci, viz pražský památník Jana Bouchala (českého propagátora městské cyklistiky, který zemřel na kole po srážce s autem – pozn. red.) od Krištofa Kintery,“argumentuje Okamura. Příležitostí pro umělce je podle něj dost. A veřejný prostor není nafukovací: „Neměli bychom sklouznout k tomu, že tu budeme mít jedno procento, které musíme vyčerpat.“
Tajemník ministerstva kultury Zdeněk Novák se osobně a dlouhodobě angažoval v zavedení legislativního rámce onoho jednoho procenta ze státních stavebních zakázek na umění. Výsledek? Zákon je na stole od roku 2005, politici se dosud neshodli na jeho znění. „Zákon sice prošel do vlády, ovšem paragraf podpora monumentálního umění se bohužel vyhodil. Zasloužil se o to tehdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek, který argumentoval tím, že to bude jak za komunismu, že všude budou stát nějaké sochy,“přibližuje Novák dění okolo zákona. „V roce 2014, po vzniku Sobotkovy vlády, začala paní poslankyně Martina Berdychová pracovat na podpoře kultu- ry. Teď, když máme tři paragrafy, nás vláda zase odbyla tím, že se to nestačí projednat, protože na podzim máme volby…“
Ministerský tajemník Novák vidí problém i v necitlivosti při osazování soch do veřejného prostoru. „U nás osazovat sochy do veřejného prostoru neumí ani architekti, ani sochaři. Podívejme se na to, jak T. G. Masaryk zbožně kouká na Hrad – jako kdyby tam rád šel… Beneš se dívá z boku Černínského paláce, jako kdyby se naopak bál vkročit… Dvořák se krčí pod schody Rudolfina, Jirásek je na náměstí ztracený,“glosuje skutečnost Novák.
Je na co navazovat
Pavel Karous poukazuje na to, že v devadesátých letech nezmizela pouze legislativa ohledně nákladů na umění, nýbrž i řada děl. Například unikátní světelný objekt v průchodu ve stanici pražského metra Náměstí Míru od Václava Cíglera „musel“ustoupit komerčnímu využití prostoru vestibulu (trafika, sázková kancelář). Podobný osud potkal skleněný objekt Kontakty Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského ve vestibulu metra Národní třída. Nejprve jej dvacet let zakrývaly stánky levné konfekce. Při přestavbě stanice metra (2012–2014) spoluautorka zachránila objekt před jeho zničením tím, že jej nechala odmontovat, na své náklady zrestaurovat a vystavit v muzeu Stanislava Libenského v Železném Brodě. Devadesátá léta se v tomto světle ukazují pro umění ve veřejném prostoru paradoxně více zničující než normalizace.
Když Karous mluví o nutnosti zavést zákon o procentu na umění, zdůrazňuje, že nechce nostalgicky vzpomínat na časy, kdy se (nejen výtvarné) umění dusilo pod knutou ideologie a neoficiální či polooficiální umělci se potáceli v depresi. Společně se spolkem Skutek, který sdružuje výtvarníky a výtvarné kritiky, se Karous zkrátka snaží o znovuzavedení pravidel a prostoru na to, aby kvalitní umělecká díla mohla vznikat a přispívala ke zkvalitňování veřejných prostranství. S podporou Galerie hlavního města Prahy a dalších institucí Karous organizuje komentované prohlídky umění ve veřejném prostoru.
Zvýšený zájem o to, jak by veřejný prostor mohl vypadat, vnímá mezi svými kolegy architekty Osamu Okamura: „Snaží se navazovat na prvorepublikovou a vůbec historickou tradici, jak prostor vyčistit a vytvořit v něm určitá pravidla, jež budou dostatečně volná na to, aby umožňovala demokratickou diskusi. Umělci i architekti by se měli zasloužit o to, aby se zájem veřejnosti o kvalitní veřejný prostor zvyšoval. Tím by se totiž zvyšovaly i nároky na kvalitu uměleckých děl.“
Pozitivní příklad otevřené diskuse Okamura spatřuje v dění v jihomoravské metropoli: „Brno uspořádalo několik výtvarných soutěží s dobrými výsledky. To je třeba případ sochy čtyř spojených žárovek na počest T. A. Edisonovi od Tomáše Medka, dále socha spravedlnosti na Valašském náměstí či socha Jošta od Jaroslava Róny, která se z různých důvodů stala atrakcí.“Kromě toho si Okamura pochvaluje posun v sochařském bienále organizovaném Moravskou galerií Brno ve spolupráci s tamním Domem umění. Úspěšný festival Sochy v ulicích se kvůli novým formám umění ve veřejném prostoru přejmenoval na Brno Art Open a nabízí kromě soch různých generací také light art, akustické akce, čtení či interaktivní instalace. „Pomíjivé umění v testovacím modu umožnilo institucím osahat si, co funguje, co se kam hodí, co lidi oslovuje. To odšpuntovalo určitou odvahu vstupovat do veřejného prostoru,“míní Okamura.
Osvícení mecenáši
Coby cenný návod na propojení výtvarného umění s architekturou i na vytvoření pravidel pro umísťování děl do veřejného prostoru může posloužit útlá knížka Manuál monumentu, která vznikla pod editorským vedením výtvarné kritičky Anežky Bartlové; vloni svazek vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Publikace obsahuje odstrašující příklady umístění děl ve veřejném prostoru, kdy to probíhá nahodile, bez soutěže, bez zapojení odborníků či veřejnosti; za hlavní kritéria slouží rychlost zpracování a co nejnižší cena. V Manuálu monumentu ovšem nechybí příklady kultivovaného přístupu a cenné zkušenosti aktérů, ať to jsou současní sochaři Kurt Gebauer, Jaroslav Róna či Krištof Kintera, či třeba bývalý pražský radní Matěj Stropnický, který za umění ve veřejném prostoru lobbuje.
Kromě státní podpory existovala za první republiky podpora ze strany mecenášů. „Po roce 1948 u nás zanikl osvícený kapitalista – mecenáš. Čekali jsme, že se po roce 1989 znovu objeví. Jenže mezitím se kapitalismus transformoval v globální neoliberální svět, kde movitý člověk není fixován na jedno místo, a proto ke konkrétní lokalitě vlastně nemá vztah,“domnívá se Pavel Karous. „Za první republiky bylo běžné, že každý řezník byl nejen v Sokole, ale i v okrašlovacím spolku a přispíval na výtvarné umění. Dnes obecně převládají jiné typy kapitalistů. Výjimky nicméně existují, zatím převážně v zahraničí. V Norsku jedenmecenáš věnoval svou sbírku současného světového sochařství v hodnotě půl miliardy českých korun veřejnosti. Sochy byly následně osazeny do veřejného parku.“
Vraťme se na závěr k pomníku nizozemského politika Maxe van der Stoela. Jeho objednavatel byl – že by náhoda? – zahraniční: velvyslanectví Nizozemského království v ČR. Vybralo si pro realizaci Dominika Langa. Šestatřicetiletý výtvarník nevytvořil figurální sochu či sousoší v nadživotní velikosti. Ten pomník je sice monumentální, ale drží se při zemi. Lang nechal odlít třicet metrů dlouhý stín stromu do betonu a betonový odlitek zapustil zpět do terénu. Až tuto sochu plně obroste tráva, možná nebude lehké ji v parku poblíž Pražského hradu najít. Setkání se zhmotněním stínu bude však možná o to intimnější…
Mezi roky 1965 a 1991 vzniklo jen v Praze ve veřejném prostoru přes 2500 výtvarných realizací. Od roku 1991 vzniklo jen 56 výtvarných děl převážně nízké kvality.
Autorka je výtvarná publicistka. Text vznikl na základě nedávné debaty o kultivaci, kterou v pražském modernistickém domě prvorepublikového vydavatele uměleckých knih Jana Štence uspořádaly Aspen Institute Central Europe ve spolupráci s kulturním nadačním fondem Bohemian Heritage Fund.