Ve zpomalení je nuda, ale i krása
Tvůrci Die Rache odvypráví ponurý příběh dvou žen a dvou mužů bez jediného slova, pouze pohybem, gesty a hudbou. Podle nich má jít o „psychedelický western z česko-německého pomezí“, který pojednává o zločinu a touze po odplatě.
Od počátku se daří vybudovat působivou atmosféru – vzniká tu pocit zasutých vrstev paměti, z nichž se vynořuje cosi hrozivého, čemu se nelze vyhnout a co jistě přivodí všem zúčastněným záhubu. O motivacích figur a důvodech konfliktu se sice lze jen dohadovat, ale „archetypální motiv“– muž mezi dvěma ženami – prosvítá vceku jasně. Podstatné je tu zviditelňování duševních hnutí postav: vyrovnání se se ztrátou milované osoby, utkvělá snaha pomstít se, uvědomování si viny i závěrečné smíření.
Inscenace si udržuje rozměr temné balady, ale také morytátu, skoro kramářské písně, což dobře uvozuje úvodní i závěrečné hraní na citeru a procítěný zpěv sentimentální písně, v níž se vzpomíná na ztracený ráj dětství v Böhmerwaldu. Výborná jako vždy u Handa Gote je hudební a zvuková podoba díla, skučení větru tu má rozměr rytmizované hudební skladby.
Ne každý divák je ale schopen přijmout radikálně zpomalený rytmus inscenace, kde sklonění se k lahvičce, její pozvednutí a vysypání obsahu do sklenice trvá mnohem déle než v reálu, a ještě je rozfázované do těžko postižitelné významové struktury.
V programu se píše, že se tvůrci inspirovali divadlem Nó, němým filmem a minimalistickým tancem. Budiž. Asi lze přijmout tezi, že Die Rache je hereckou meditací na dané téma, ovšem zpomalení a výrazná stylizace tohoto typu má své limity. Když v úvodu žena a muž stojí vedle sebe a žena třímá v ruce lopatu, která se posléze změní ve vraždící nástroj, zdá se být předlouhé exposé „samotného činu“napínavé a výmluvně odrážející stav mysli. I promyšlené opakování postojů, pohybů a gest má svůj význam, jenže tento princip se záhy vyčerpá a přestává být zajímavě neproniknutelný, mnohem víc dostávají jednotlivé obrazy rozměr „čekání na akci“. Některé výjevy mají sílu výrazu: pohřbívání oběti do písku a nářek jedné z jeho žen, která písek pojídá a vyplivuje, nebo drobná gesta, s nimiž mrtvého muže utírá a připravuje na poslední odpočinek. Stejně tak ale bylo zpomalení a repetice hereckých akcí místy až nesnesitelné.
Die Rache je samozřejmě experiment svého druhu a jako takový je třeba jej vnímat a posuzovat. Asi to není typ inscenace, která by diváka výrazně emočně zasáhla, spíš se zájmem pozoruje, kam až lze touto metodou dojít, případně jak se dá herecká energie svázat a vést jen jedním směrem.
Nová inscenace souboru Handa Gote Die Rache čili pomsta tentokrát ve Studiu Alta je na každý pád přízračná podivnost, která nejspíš část publika umrtví, ale může i upřímně nadchnout.
Die Rache čili pomsta