Zapaloval a sám pro svou práci hořel
Ve věku 85 let v úterý zemřel archeolog Zdeněk Smetánka. Přidanou hodnotou díla respektované osobnosti české archeologie středověku je poselství humanismu.
se podařilo stanovit teprve ve druhé polovině 50. let. V souladu s povahou svých pramenů se i tato část archeologie opřela o přístupy archeologie pravěku. Začala směřovat k historickému poznání, opřenému o proměnu pramenů archeologických v plnohodnotné prameny historické.
Zdůvodnění a obhajoba tohoto radikálního obratu byly dílem Miroslava Richtera a Zdeňka Smetánky, jednomu bylo tehdy 25, druhému 26 let. Jejich diskusní texty uchovávají celkem vzácný příklad „mladé vědy“, vedené zaujetím pro nově utvářenou archeologickou specializaci. Ta našla svoje zázemí v Archeologickém ústavu ČSAV, její soustavný rozvoj ale zároveň vyžadoval spojitost s univerzitní výukou. Proto už od roku 1964 začal Zdeněk Smetánka soustavně působit na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. I v širších evropských souvislostech se stal jedním z prvních učitelů nové specializace. Byl skutečným profe- sorem, novým a novým adeptům předkládal důkladně uspořádaný pohled na archeologii středověku, na její řemeslo a smysl. Učil i věci ještě podstatnější, včetně rozdílu mezi „vědět“a „rozumět“. Snad v každém kroku dokázal zapalovat, neboť sám hořel zájmem o svou specializaci.
V Archeologickém ústavu ČSAV byl Zdeněk Smetánka předurčen k vedení výzkumů na Pražském hradě. Dlouho tento nárok zůstával víceméně formální, změna přišla v roce 1972, kdy začal výzkum raně středověkého pohřebiště za Jízdárnou. Od počátku bylo zřejmě, že právě tady se otevírá zásadní kapitola počátků Pražského hradu a českého státu. Na dokonale provedené terénní odkryvy navázal neobyčejně ambiciózní publikační záměr. Cílem se spolu s „obvyklým“katalogem stala i kniha o počátcích české středověké kultury. Dnes máme katalog spolu s důkladným zhodnocením pohřebiště a na cestě k uvažo- vané knize vzniklo několik cenných studií. Jednou se možná někdo k odvážnému záměru vrátí, aby ho uskutečnil.
Už v 50. letech se Zdeněk Smetánka začal zabývat středověkou vesnicí, která se stala asi nejoblíbenějším z jeho oblíbených témat, každopádně právě jí věnoval největší publikační pozornost. Brzy získal důkladně poučený přehled o evropském bádání a díky promyšlenému přístupu přivedl tuto část našeho bádání na špičkovou úroveň. Dokázal využít potenciál naší krajiny, v níž se na řadě míst dochovaly relikty zaniklých středověkých vsí, patrné na povrchu. Jedinečným příkladem efektivní kombinace různých poznávacích cest se stala Svídna, zaniklá ves na Slánsku.
Učení se psaním
Zdeňka Smetánku přitahoval veřejný prostor a dialog přes úzké oborové hranice. Když v 80. letech začal s články v Mladé frontě, získal okruh věrných čtenářů a zároveň – jak často zdůrazňoval – právě tímto psaním se hodně naučil. Z těchto zkušeností vzešla kniha Hledání zmizelého věku. Sondy do středověkých Čech. K úspěchu napomohla literárnímetoda, jednotlivá archeologická témata totiž navlékl na příběhy několika kolegů. Kniha, která usiluje o širší okruh čtenářů, se bez příběhu neobejde a ze samot- ných archeologických informací ho nikdo nevytvoří. Hledání vyšlo v roce 1987, dodnes ale získává zájemce o studium archeologie.
Svého Ostoje Zdeněk Smetánka promýšlel dlouhou řadu let. Nechtěl slevit z odborných nároků, ale zároveň opět směřoval k širšímu čtenářskému okruhu. Citlivě vnímal dvě tendence evropského bádání o středověku, dobře zřetelné v 70. a 80. letech. Jedna spočívala ve snaze o využívání všech dostupných informačních zdrojů, v daném případě archeologických a písemných pramenů, ale také svědectví etnografie. Druhá usilovala o antropologizaci historického bádání a o posun k otázkám každodenního (obyčejného) života. Ostoj však přidal ještě něco navíc, poselství humanismu. Zdeňka Smetánku totiž vedlo přesvědčení, že i archeologie má dnešní společnosti přinášet alespoň malý díl kulturní stability. Právě v tom bezpochyby spočívá významná část životnosti vrcholného díla Zdeňka Smetánky.