Půjčím ti sto, vrátíš mi dvě stě
Kdy a proč se úvěr stává nemravným. A proč se v Česku situace lichvou postižených dlužníků stává společensky neudržitelnou
Lichva je, obdobně jako prostituce, stará tisíce let. A podobně jako prostituce v sobě nese i lichva nádech špinavosti. V různých obdobích byla společností více či méně tolerována. Zároveň jde o amébní jev: v čase dochází k proměnám jak jeho definice, tak vztahu společnosti k němu.
Temná minulost půjčování peněz se promítá i do současnosti. Běžně slyšíme lidi mluvit o nemravném úvěru (což je zakotveno i v zákoně). Přitom u jiných oblastí obchodu se spokojíme s hodnocením, že nějaké zboží či služba stojí příliš mnoho. Pokud například za roční pronájem přívěsného vozíku zaplatíme cenu desetkrát vyšší, než kolik stojí, nejspíš se nad tím nepozastavíme. Pokud v restauraci zaplatíme za obyčejnou vodu o šestnáct tisíc procent více, než je její pořizo- vací cena, řekneme si, že to je drahé, ale musejí tam zaplatit nájem a personál. Obdobné náklady však musí pokrýt i poskytovatel úvěru, navíc oproti většině s rizikem, že mu dlužník úvěr nesplatí.
Tento týden vešla ve známost aktuální čísla o stavu Čechů, kteří čelí exekuci: je jich 9,3 procenta, tedy každý jedenáctý občan této země. Jaké jsou nikoliv konkrétní sociální podmínky, nýbrž širší historické souvislosti, které k zadlužení a posléze k exekucím vedou, se pokouší formulovat následující text.
V proměnách staletí
Vývoj společenského vnímání lichvy neprobíhá lineárně, charakterizují jej výkyvy. Paradoxem je, že již v babylonské říši, tedy téměř před čtyřmi tisíci lety, byla lichva (alespoň podle Chammurapiho zákoníku) vnímána podobně jako dnes v Evropě. Nebylo za ni považováno samotné půjčování peněz, nýbrž nepřiměřený úrok. Pokud jde o roční úrokovou míru, v babylonské říši se hranice lichvy pohybovala kolem jednoho sta procent, což je ve své podstatě podobná situace jako v nynějším Česku. Obdobná situace ohledně půjčování peněz panovala i v antickém Řecku, kde se obvyklá výše roční úrokové míry (nikoli hranice lichvy) pohybovala kolem deseti procent. Ve starověkém Římě byla, podobně jako v babylonské říši, hranice stoprocentní roční úrokové míry považována za lichvu. Ačkoli v Česku nemáme taxativně stanovenou hranici lichvy, existuje několik judikátů, podle nichž za ni soudy považovaly roční úrokovou míru šedesát procent. I tak jsou u nás běžně a beztrestně nabízeny úvěry daleko nevýhodnější.
Jinou kapitolu představují všechna tři monoteistická náboženství. Judaismus na základě Starého zákona protektivně definuje vyšší ochranu židů, kterým jiní židé nemohou půjčovat peníze navýšené o úrok. V křesťanství po prvním nikájském koncilu (tento první ekumenický koncil se uskutečnil roku 325 n. l. vmaloasijském, dnes tureckém městě Nikáj) sílí přesvědčení, že jakýkoli úrok představuje hřích. Za lichvu je považováno samotné půjčování na úrok. Toto pojetí lichvy v křesťanství přetrvá víceméně po celý středověk až do novověku. Podobně se k půjčování peněz za úrok staví i korán; lichva je muslimy považována za smrtelný hřích dodnes.
V rámci křesťanství zásadně ovlivnil pohled na lichvu ve 13. století žijící Tomáš Akvinský a v jeho dědictví pokračovala řada dalších scholastiků. Vzdor Akvinského nezpochybnitelnému přínosu křesťanské filozofii je jeho absolutně kritický názor na lichvu obtížně pochopitelný. Zvláště pak v kontextu jeho liberálního pohledu na obchod a koncept spravedlivé ceny, který nejlépe charakterizu- je příběh obchodníka, jenž přijede do oblasti zasažené katastrofou. Akvinský zastává názor, že obchodník není povinen informovat místní obyvatele o skutečnosti, že jsou na cestě další obchodníci, čímž by snížil cenu svého zboží, a naopak může i za těchto okolností stanovit maximální cenu za své zboží, kterou jsou ochotni lidé zaplatit. Tomáš Akvinský svůj odpor proti půjčování peněz za úplatu opřel mimo jiné o teorii neměnné hodnoty peněz, z čehož odvodil, že zvyšování hodnoty o úrok je popřením přirozenosti peněz jako takových. Naproti tomu půjčování zboží, naturálií, za úrok považoval za legitimní zdroj obživy.
Symbolický relikt
Ani prohibiční snahy významných náboženských autorit však nedokázaly vymýtit lidskou potřebu půjčit si a půjčovat peníze. V zemích, kde právní rámec vychází z práva šaría, nejsou sice oficiálně poskytovány hotovostní půjčky, avšak hypotéky, popřípadě jiné spotřebitelské úvěry jsou i tam oficiálním a etablovaným produktem většiny místních bank. Těmto půjčkám se říká „murabaha“. Místo úroku je klientům účtována překupnická provize, kdy nemovitost koupí banka a klientovi ji předprodá s výraznou přirážkou a tuto prodejní cenu mu umožní následně splácet formou „bezúročného“úvěru. Z důvodu, že faktický úrok musí být vyčíslen dopředu bez možnosti korekce v případě negativního hospodářského vývoje, se banky jistí rezervou v podobě vysoké přirážky. Majetek je tak pořizován většinou za vyšší cenu, než jaká by byla cena bez prohibice úroku. Ve své podstatě jde o model, který odpovídá i zásadám prosazovaným Tomášem Akvinským.
V křesťanských zemích se během středověku vyvinula zvláštní toxická symbióza mezi křesťany a židy. Zatímco křesťané nemohli půjčovat na úrok nikomu, židé měli půjčky s úrokem zapovězeny pouze vůči židům. Poté, co roku 1215 bylo na čtvrtém lateránském koncilu židům zakázáno vlastnit půdu a provozovat zemědělství, došlo u nich k intenzivnější orientaci na obchod a hlavně na finančnictví. S rostoucí měšťanskou společenskou vrstvou však židé byli vytlačováni i z oblasti obchodu. Hlavní doménou hospodářství židů se proto staly finanční služby – půjčky, které poskytovaly jak chudým lidem, tak panovníkům. Právě čerpání finančních služeb židům neslo jistou míru ochrany ze strany místních vládců. Těm ostatně židé často platili přímé daně. Zároveň však docházelo postupně k úplné kulturní, společenské i ekonomické izolaci židů v ghettech, takže jedinými interakcemi mezi komunitami bylo právě poskytování úvěrů. V případě, že panovník nereguloval výnosem výši úroku, docházelo k růstu úroků až na několikanásobek hodnoty běžné během minulých tisíciletí (to se pak úroky vyšplhaly na 150 až 260 procent!). Během středověku tudíž došlo k silnému spojení židů s drahými úroky, lichvou. A toto spojení nezmizelo ani v období liberálnějšího novověku, kdy bylo postupně povoleno půjčování na úrok všem.
Ani prohibiční snahy významných náboženských autorit nedokázaly během staletí vymýtit lidskou potřebu půjčit si a půjčovat peníze