Aspoň dírku zase do světa udělat
Letos začalo fungovat České literární centrum. Z konkurzu na ředitele vyšel vítězně diplomat, překladatel a publicista Petr Janyška. V minulých dnech ale oznámil, že podává výpověď; novým šéfem centra bude překladatel, básník a publicista Ondřej Buddeus. Kolem existence a smyslu centra se vede diskuse. Publikujeme zde názor autorky, která stojí tvorbou i životem rozkročena mezi Česko a Německo.
Aby tam byly dobře vidět i knihy české.
takt mezi autorem a nakladatelstvím. Za druhé: důležitým úkolem Centra české literatury coby instituce by také mělo být navazování kontaktů s knižními veletrhy ve spolupráci sMoravskou zemskou knihovnou, která je tímto úkolem ministerstvem pověřena. A prioritním zájmem by v tomto ohledu mělo být získání titulu čestného hosta frankfurtského knižního veletrhu (letos je to Francie, příští rok Gruzie), jemuž je každý rok věnována zvláštní hala a značná pozornost médií. Do roku 2020 jsou už čestní hosté jmenováni, takže první šancí by byl rok 2021. Vzhledem k tomu, že česká literatura se začíná viditelně stavět na nohy, byl by to možná dobrý termín. Před asi deseti lety frankfurtský veletrh českou stranu jako žádoucího hosta oslovil, ale jednání žádný konkrétní výsledek nepřinesla. Prozatím je alespoň stánek české literatury mezi návštěvníky oblíbený a v poslední době dobře organizovaný. Možná ještě důležitější je pro nás knižní veletrh v Lipsku, neboť je veletrhem především čtenářským a zájem o českou literaturu byl v bývalé NDR velmi živý.
Svátky a spousta všedních dnů
Finanční podpora překladů české literatury je tedy důležitá. Avšak k její propagaci v zahraničí nestačí. V kulturní oblasti, k níž knižní trh patří, působí řada iracionálních momentů a spektakulárních, předem nepředvídatelných činitelů, kupříkladu módní trendy, nestálý zájem publika i pověst země, z níž literatura pochází. Tuto vrtkavost literárního zájmu lze dokumentovat na příkladu česko-německé spisovatelky Libuše Moníkové (1945–1998), která v osmdesátých letech minulého století patřila svými díly k předním autorům Spolkové republiky a plnila zde i roli veřejné intelektuálky. Dnes na německém knižním trhu není ani jedna z jejích knih aMoníková je prakticky zapomenuta. (A je třeba dodat, že všechna díla Moníkové nejsou dodnes přeložena do češtiny – pozn. red.)
Byly to zkrátka vždy politické události, společenský pohyb, které – alespoň ve střední Evropě – vzbuzovaly zájem o českou kulturu. Ty samozřejmě Centrum ovlivnit nemůže. V příznivé situaci takového zvýšeného zájmu jsme se po druhé světové válce ocitli dvakrát. Tou první bylo období v šedesátých letech se pomalu ohlašujícího Pražského jara, kdy česká kultura dosáhla ve všech oblastech umělecké tvorby jednoho ze svých vrcholů. Podíváme-li se na tuto konjunkturu poněkud blíže, uvidíme, že na jejím počátku do jisté míry stojí údiv západní Evropy nad krásou amoderností bruselského pavilonu Československé republiky na světové výstavě Expo v roce 1958, což se od socialistické země nečekalo. Druhé příznivé období jsme zažili krátce po sametové revoluci spojené smezinárodní prestiží Václava Havla, Chartou 77 a se zvědavým zájmem západní Evropy o země za železnou oponou, v němž ovšem hrály a dosud občas hrají předsudky zděděné z dob studené války a určitý pocit nadřazenosti. Tento euforický zájem se ovšem rychle opotřeboval, jakmile v bývalých zemích východního bloku nastoupil politicky často problematický všední den.
Kromě toho česká literatura neprožívala v devadesátých letech své právě nejsilnější období. Nejvýznamnějším plodem těchto let tak zůstala dosud největší antologie českého písemnictví vůbec, a to třiatřicet svazků Tschechische Bibliothek, vydávaných postupně v letech 1997–2007 v prestižním německém nakladatelství DVA (Deutsche Verlagsanstalt) vMnichově a financovaných Boschovou nadací ve Stuttgartu. Antologie iniciovaná Jiřím Grušou, germanistou Hansem Gerdem Zimmermannem a pečlivě editovaná slavistou Eckhardem Thielem představila německému čtenáři edice českou kulturu v její staleté historické kontinuitě, ale zároveň objevně a nekonvenčně. Tak třeba Božena Němcová byla prezentována nikoliv již několikrát přeloženou Babičkou, nýbrž svými dopisy, jejichž překlad do němčiny si přál už Franz Kafka; česká filozofie nabídla díla od Chelčického přes Masaryka po Kosíka; v edici byly dále publikovány celkem tři svazky poezie či dopisy českých hudebních skladatelů Smetany, Dvořáka a Janáčka. Toto kompendium českého písemnic- tví je sice stále k dispozici, o jeho velkém dosahu bohužel mluvit nelze. A nenajdeme je ani na webu. Česká kultura se v evropském rámci – a naše cesta do Evropy vede historicky, ať už se nám to líbí, nebo ne, přes Německo – samozřejmostí nestala. Samozřejmostí na německém knižním trhu jsou ještě stále, kromě Haška, jen dva autoři – Bohumil Hrabal a Milan Kundera, na angloamerickém Ivan Klíma. Svůj podíl na tom má i malá vážnost, jíž se Česká republika na mezinárodní scéně těší – a politické příčiny tohoto stavu jsou nabíledni; a tato pozice je aktuálně ještě zhoršována izolacionistickými postoji české veřejnosti i politiky k uprchlické krizi. Duchovně se od nás dnes bohužel v cizině nic neočekává, v médiích převažují negativní informace, takže i to, co u nás vzniká a za pozornost by stálo, zůstává nepovšimnuto – často ovšem i doma.
Kulturní samozřejmost
Ideální, byť pochopitelně rovněž idealistický cíl, který by mělo České literární centrum sledovat, zní v úhrnu takto: české písemnictví by se mělo stát v evropském kulturním kontextu samozřejmostí, jakkoliv tento cíl centrum jako instituce samo o sobě jistěže splnit nemůže.
Podíváme-li se trochu zpět, pak to byla dvě období, kdy česká kultura a zvlášť literatura byly samozřejmou součástí německého kulturního pohybu. Jednou se to dělo docela nedávno, a to v kontextu kultury jednoho německého státu, podruhé, o desítky let dřív, v rámci literárního a uměleckého směřování německého expresionismu. Oním státem byla NDR, kde byla české literatuře – v rámci povinné solidarity socialistického bloku – věnována pozornost. A ta pozornost byla nejen oficiální a oficiózní, ale též spontánní. Určitou roli v tom hrálo jistě i to, že ČSSR tehdy pro občany NDR představovala malý výhled do aspoň nepatrně svobodnějšího světa. Každopádně bohemisté a překladatelé v NDR udělali pro českou literaturu a její propagaci obrovský kus práce, byla zde samozřejmou součástí knižního trhu, nikoliv nepočetnou raritou. A nebyla to pouze díla socialistického realismu jako Ptáčníkův Ročník jedenadvacet, nýbrž i české moderny – Vladislav Vančura zde byla například přeložen už koncem padesátých let, zatímco západní Německo následovalo přibližně o deset let později, a Čapkova Válka s mloky zde vyšla již roku 1954. Na toto „spojenectví“bychom neměli zapomínat a právě na lipském veletrhu by bylo patřičné je připomenout.
A druhé období samozřejmosti? Toho česká literatura a umění dosáhly za první světové války ve vůdčím časopise německého expresionismu Pfemfertově Die Aktion. Básně a texty českých spisovatelů a básníků – namátkou Petra Bezruče, Otokara Březiny, Viktora Dyka, Jiřího Karáska, F. X. Šaldy – tu najdeme v sousedství veršů Mallarméových, Lautréamontových, Werfelových a prolínají se s kresbami Josefa Čapka, Emila Filly, Vlastislava Hoffmanna. V květnu 1916 je celé jedno číslo věnováno české lyrice, jiné kresbám Josefa Čapka. A za tuto integraci české kultury do proudu mezinárodních uměleckých snah „mohli“židovští literáti z pražské kavárny Arco: Oto Pick, Jan Löwenbach, Rudolf Fuchs a další. A byly to jejich individuální, neformální, ale zároveň citové zaujetí, ba nadšení pro českou literaturu a kulturu, láska k ní, které toto jejich úsilí neslo. A to nemůže nahradit žádná instituce jako taková, pokud v ní nejsou osobnosti, které jsou schopny tuto roli angažovaného prostředníka naplnit; jako například Jean-Gaspard Páleníček, proti jehož propuštění z pařížského Českého centra teď protestuje – ano – francouzská veřejnost. Jaké Pyrrhovo vítězství propagace české kultury v zahraničí!
Rozhodnutí o tom, jaké místo v kontextu evropské kultury v příštích letech české písemnictví zaujme a podaří-li se atmosféru zájmu o ně vyvolat, bude záležet právě i na tom, zda se Českému literárnímu centru podaří vytvořit širokou síť mezinárodních kontaktů a vyvolat zájem o to, co se literárně v této malé středoevropské zemi děje. Musí jej ovšem doprovázet i náš zájem o to, co se kulturně děje ve světě. A ten je v naší společnosti nedostatečný, příliš často provinciální a plebejský.
A v neposlední řadě: vzhledem k tomu, že umělecké žánry dnes splývají, prolínají se, vzájemně se inspirují, bylo by dobré uvážit, jestli by zmiňované centrum nemělo během příštích let posílit rozšířením o další obory uměleckého tvoření, aby jeho záběr nezůstal soustředěním se výlučně na literaturu příliš úzký. I nad jeho prací ovšem bude stát daleko obecnější civilizační memento: Nepodaří-li se humanizovat proces globalizace, dehumanizuje globalizace Evropu.
Autorka (* 1936) je česká spisovatelka a publicistka, která žije od roku 1969 v Saarbrückenu. Je autorkou řady česky i německy psaných knih zejména o Mileně Jesenské, Sidonii Nádherné, Franzi Kafkovi a jeho rodině.