Vítejte v Tlaxcale

Byla snad historická Tlaxcala demokracií? „Odpověď je, že pravděpodobně ne – spíše šlo o oligokracii, v níž se přístup k moci omezoval na širší, ale přesto jasně ohraničenou skupinu osob. Důležité je, že se forma řízení Tlaxcaly mohla odlišovat od jiných soudobých celků v Mezoamerice a že autokratická forma vlády personifikovaná osobou krále nebyla jedinou variantou v Novém ani Starém světě,“řekl LN Petr Květina z pražského Archeologického ústavu Akademie věd, jenž sestavil unikátní knihu Minulost, kterou nikdo nezapsal (2015).

Oblasti ale dominovali Aztékové. „Jejich královský palác měl řadu komnat. První byla soudní síň, kde vladař, předáci a vznešení posuzovali přečiny, pře a žádosti lidu. Soudili se zde zločinci a vynášely hrdelní rozsudky, ať už k smrti provazem, či holí; neboť panovník rád obměňoval trest smrti,“popisuje aztécké ústředí spolehlivý zdroj, misionář Bernardino de Sahagún, jenž byl jedním z prvních „etnografů“v Americe. Jen pár let po conquistě sbíral v terénu informace a indiány nechal v díle Historia general de las cosas de Nueva Espaňa (sepsáno 1540–1585) promlouvat z jejich vlastních pozic a řečeno odborně: z emické perspektivy.

Na jiném místě Sahagún popisuje, jak se nový vladař ( tlatoani neboli „Ten, který mluví“) vybíral. Volila jej rada složená ze vznešených a starších pohlavárů, vůdců. „Vybírali nejvznešenějšího člena z rodu předešlých vladařů, zkušeného válečníka, statečného a odvážného, nikoli však pijáka. Musil být prozíravý a vychován v calmecaku (škole). Bylo záhodno, aby se uměl dobře vyjadřovat, měl náležité chování a činorodost. Volba neprobíhala hlasováním. Byla to spíše rozprava, až většina došla ke shodě, a ten, na kom se shodli, byl hned označen za vladaře,“píše španělský františkán. Panovník, v době příchodu Cortése jím byl Montezuma, měl veliké a vlastně neomezené pravomoci; byl také nejvyšším vojevůdcem, o všem rozhodoval s konečnou platností.

Při volbě bývali současně jmenováni čtyři nejvyšší hodnostáři, kteří se starali o stát. Jakási zúžená vláda. Výjimečnému postavení aztéckého vladaře, jenž „se po smrti stával Sluncem“, odpovídá pompézní architektura, luxusní paláce či výjevy s jeho portréty i četné příběhy o něm.

Americká Sparta a Atény

Archeolog Fargher spolupracuje s kulturním antropologem Richardem Blantonem z Purdue University, jenž už roku 1996 nastínil v oborově významném časopise Current Anthropology svou teorii „kolektivních společností“, prademokra- cií, kde se i běžnému lidu dopřávalo sluchu – alespoň trochu. Nálezy z Tlaxcaly (jako je výskyt nízkých svatyň či řečnišť, důraz na veřejná prostranství místo paláců anebo absence luxusního zboží a zobrazení vládců, moci) to mají dokládat. Pro archeology je to inspirativní pohled, neboť podvědomě vyhledávali znaky panovníků, kteří přitom v některých mezoamerických kulturách ani žít nemuseli...

„Když poslové, které jsme vyslali, aby sjednali mír, došli do Tlaxcaly, viděli, jak se radí dva hlavní kasikové (obecný dobový pojem pro indiánské náčelníky), kteří se jmenovali Maxixcatzin a starý Xicoténcatl... Hned dali svolat všechny ostatní kasiky a kapitány, kteří byli v jejich obcích, a kasiky z jedné provincie, jež s nimi sousedí a jmenuje se Huejotzingo; a když se všichni shromáždili v té obci, v níž dleli, což byla obec hlavní, Maxixcatzin a Xicoténcatl, kteří byli velice rozumní, pronesli řeč...“naznačuje též neautoritářskou politickou organizaci Bernal Díaz del Castillo, přímý účastník Cortésovy výpravy, ve svých obsáhlých memoárech Pravdivá historie dobývání Mexika (asi 1576, česky 1980).

Jenomže Tlaxcala nemusela být v Americe jedinou „republikou“. Blanton už dříve upozornil, že například v Monte Albánu, tedy v zapotécké metropoli z let asi 500 před Kristem až po rok 800 našeho letopočtu, nápadně chybějí vyobrazení jednotlivých vládců – jinak tak běžná u Olméků nebo v klasickém umění Mayů. Stejně tak absentují gigantické paláce, pyšné hrobky nebo exotické zboží pro honoraci.

„Myslím, že Tlaxcala je průlom. Považuji to za nejdůležitější práci v archeologii politické organizace za posledních dvacet let,“říká Michael Smith z Arizonské státní univerzity, jenž rozvíjí metodu, která by uměla z artefaktů rozpoznat takovéto kolektivní společnosti.

Výzkum zaujal i české vědce. „Závě- ry mě vlastně nepřekvapují, což neznamená, že mi nepřipadají krajně zajímavé. Lidstvo tvoří jeden druh, Homo sapiens, a proto je také stejně psychicky vybaven. Lze tudíž očekávat, že lidé najdou vícekráte podobná řešení týchž problémů, jakými jsou například společenské a politické uspořádání. Pokud by v antropologii nadále vládlo paradigma klasického evolucionismu, Edward B. Tylor či James G. Frazer by byli nadšením bez sebe. Tímto případem by totiž obhajovali tzv. vývojový paralelismus a psychickou jednotu lidstva. Starověké Řecko se Spartou a Aténami jsou jako Tenochtitlán, respektive Tlaxcala,“řekl LN Martin Soukup z Univerzity Palackého v Olomouci.

Byly od sebe vzdáleny jen asi sto kilometrů, ale šlo o dva naprosto odlišné režimy. Na jedné straně Aztékové s mocným vladařem, na straně druhé Tlaxcalané se svými volenými senátory... „Nebylo jen Řecko,“píše časopis Science o novém výzkumu zmizelé „republiky“v mexické Tlaxcale.

Lidé opustili horské svahy

„Lidstvo tvoří jeden druh. Lze tedy očekávat, že najde víckrát podobná řešení týchž problémů, jakými jsou například společenské a politické uspořádání.“

Archeologové oceňují nový, jiný pohled. Zatímco starší představy počítaly s autokratickou formou řízení v čele s králem, nový model poukazuje na značný význam kolektivního rozhodování. „Skupinové řízení založené na sněmu několika desítek vybraných mužů mělo mít rysy poukazující na demokratické principy a tím se jako první americký stát řadit po bok dalších podobných historických demokracií ve Starém světě,“říká Květina o článku, nikoliv studii, v němž se Tlaxcala klade po bok antických Atén anebo středověké Benátské republiky.

„Pomineme-li toto trochu laciné vyznění, je formulovaná myšlenka o kolektivní podobě řízení komplexního státního útvaru mimořádně inspirativní,“dodává archeolog znalý mimoevropských kultur. Má ale dvě zásadní připomínky. První: okruh osob podílejících se na rozhodování může být u archaických uskupení sice početný, ale v žádném případě nešlo o všechny členy společnosti. Výběr byl omezen jednak pohlavím, jednak a hlavně pozicí v sociální hierarchii. Rozhodně se členem tlaxcalského sněmu nemohl stát běžný člověk, jak je možné v demokraciích. Týkalo se to jen svobodného stavu, navíc asi válečníků-mužů. A druhá námitka: interpretovány jsou toliko poznatky z ústřední lokality „městského státu“, z centra širší oblasti, které je ovšem vždy výjimečné. Mohlo jít třeba jen o sbor měšťanů.

„Demokracie přichází a odchází, bývá velmi těžké ji udržet,“míní Blanton. Tlaxcalané sice pomohli Španělům k porážce agresivního soka, ale posléze se jejich vlastní „republika“podvolila španělské koruně. Lidé pak opustili horské svahy a založili nové město téhož jména.