Jenže bohužel... Charta Story ještě jinak
ustoupit diskusi tak otevřené a přitom prosté osobního napadání, jako bylo Prohlášení z 1. ledna 1977. Vstupuji do ní s tezí, že „nebyl komunista jako komunista“! vou kariéristů, podnikly pokus napravit vinu. V jakémsi masovém spiknutí nešli „reformní“komunisté na předem ztracené barikády, ale využili početní převahy k pozvolnému převratu, když postupně obsazovali stále vyšší patra strany, až v lednu 1968 svrhli „věrchušku“. Naděje Kremlu, že čeští ekonomové vedení Otou Šikem vymyslí, jak dostat celý „tábor míru“z krize, způsobila, že Brežněv neodhadl vývoj a k pádu místodržitele řekl: Éto váše dělo!
O pojetí aktuální výstavy „Charta Story. Příběh Charty 77“na stránkách LN diskutovali Jan Vaculík a historik Petr Blažek (31. 3. a 1. 4.). Svůj pohled pamětníka, aktéra historických událostí a návštěvníka výstavy nabízí spisovatel Pavel Kohout.
Mýty dnešních elit
Dnes je jasné, že to byl pokus marný, neboť jakmile se začala rýsovat porážka „posvátných krav“– vedoucí role strany a plánovaného hospodářství –, zahřívaly se motory sovětských tanků. Tehdy ovšem šlo současně o nové sebevědomí i morálku celé společnosti, která začínala narovnávat páteř, poškozenou mnichovskou i únorovou kapitulací demokratů. Pouhých pár měsíců poměrné svobody stačilo, aby se jí okupanti i domácí kolaboranti už nepřestali bát, a také estébáci zabíjeli místo lidí jezevčíky… viz „Kde je zakopán pes“.
Společný postup demokratů i rebelů, kteří s přívlastkem „reformní“odložili i podstatné jméno „komunisté“, pokračoval, i když se společnost, zklamaná kapitulací tentokrát komunistických státníků v Moskvě, rychle stahovala do ulit. První stanuli před soudem opět rebelové jako Karel Kyncl a také v šestici spisovatelů, jež zorganizovala petici za osvobození politických vězňů, byli čtyři. Právě vůle všech, kdo se rozhodli najít společného jmenovatele, ukázala cestu k Chartě 77. Což nevyhovuje mýtům současných politických elit a málo poučených médií a logicky se odráží i na jinak seriózní výstavě.
Je čas zrušit ty mýty, pěstované právě bývalou mlčící většinou, která nemlčela, když nejvíc měla, takže doslova vykřikla antichartou důvěru režimu. Je nejvyšší čas zkoumat, kdo české společnosti v úhrnu prospěl či ublížil víc. Zda „polepšení“komunisté jako ředitel ČT a pak vydavatel exilových Listů Jiří Pelikán, ministr zahraničí Jiří Hájek, jenž odsoudil okupaci Československa v OSN, či František Kriegel, jenž jediný nepodepsal moskevský diktát, jmenovaní tu zástupně za bezpočet jiných, kteří dokázali svá selhání poznat i přiznat, takže se výrazně podíleli na pádu totality. Anebo, teď už bez příkladů, protože se to týká téměř všech českých umělců, ti, kdo svou podporu totality dodnes hájí tím, že posilovali národ svou tvorbou.
To mělo být dávno podrobně posouzeno pamětníky i současníky pro poučení potomkům! Jenže bohužel...