Kauza Nečesaný: znovu a s jiným šéfem senátu

Nejvyšší soud (NS) podruhé zrušil rozsudek nad Lukášem Nečesaným, kauzu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové. Podle advokáta Nečesaného Oldřicha Chudoby dostane případ na stůl nový soudce.

Nečesaný dostal 13 let za pokus o vraždu kadeřnice v Hořicích na Jičínsku, vinu opakovaně odmítl. „Tak ostré výtky k práci soudce naši právníci ještě v životě v rozsudku neviděli, došlo ke změně senátu, což je zásadní rozhodnutí,“řekl včera Lukášův otec Luděk Nečesaný. Teď podle něj záleží na dalším postupu soudu. „Všechny dosavadní důkazy samozřejmě platí, nicméně nový senátmůže některé věci projednat znova. Myslím si, že v rámci možností je to nejlepší výsledek. Věřím, že už se tentokrát bude opravdu hledat nějaká spravedlnost,“dodal.

Nejvyšší soud se podle svého mluvčího Petra Tomíčka zatím ke svému rozhodnutí vyjadřovat nebude, teprve před Velikonocemi je odeslal ke krajskému soudu.

Nečesaný má přerušený výkon trestu, na rozhodnutí čekal na svobodě. Nejvyšší soud se případem zabýval podruhé, o dovolání rozhodl neveřejně na konci března. Podle obhájců Nečesaného je mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními extrémní rozpor, soud jejich námitkám vyhověl.

Původní předseda hradeckého senátu Jiří Vacek se případem zabýval třikrát, vždy rozhodl podobně. V lednu 2014 poslal Nečesaného na 16 let do vězení, odvolací Vrchní soud v Praze ale rozhodnutí zrušil. Vacek Nečesanému napodruhé znovu uložil šestnáctiletý trest, vrchní soud pak verdikt o tři roky zmírnil. Nejvyšší soud v květnu 2015 ale rozsudky zrušil a propustil Nečesaného z vězení. Krajský soud Nečesaného loni v dubnu znovu uznal vinným a uložil mu 13 let vězení, odvolací soud pak rozsudek potvrdil. Následovalo druhé dovolání, loni v prosinci NS Nečesanému trest opět přerušil.

Útok v hořickém kadeřnictví se stal v únoru 2013. Pachatel kadeřnici nejméně šestkrát udeřil do hlavy polenem a z peněženky jí ukradl 10 000 korun. Vážně poraněnou ženu našel později její syn. Život jí zachránili lékaři, po útoku trpěla výpadkem paměti. Nečesaný přiznává, že v kadeřnictví byl – prý se chtěl nechat ostříhat, kadeřnice ale už zavírala, a proto odešel. Tvrdí, že ženu musel napadnout někdo jiný po jeho odchodu. čtk

Kdyby se dnes natáčela pohádka o tom, co je nad zlato, sůl by měla smůlu, protože by ji vytlačila voda. A zlata by zase bylo zapotřebí, aby se naplnil balík, který české obce potřebují na investice do potrubí s životodárnou tekutinou.

PRAHA Letošní rok je pro české nakládání s vodou přelomový. Do 30. září se musí otevřít a znovu projednat tisíce smluv, které starostové uzavřeli se soukromými firmami, aby jim provozovaly vodní hospodářství. V kontraktech starých až 30 let mnohdy zapomněli na to, že si musejí bokem ukládat peníze, protože trubky budou stárnout a chřadnout.

Vedle toho si stát nově dal tu práci, aby začal sbírat data z terénu. Díky nim vidí, jak velké vnitřní zadlužení se v podzemní síti, čističkách a úpravnách nashromáždilo. Ministerstvo zemědělství loni provedlo první analýzu, jejíž výsledky má nyní k dispozici. Závěr je alarmující – ceny vody se na mnoha místech nastavují v rozporu s realitou. Obce, které trubky vlastní nejčastěji, dotují ceny ze svého, ale pak jim nezbývají peníze na obnovu. Na některých místech republiky je už síť za svou životností.

Z čísel plyne, že 46 procent majitelů trubek rovnou počítá s tím, že skončí v minusu, takže nemohou získat nic, co by dali na obnovu. Nebo že čtvrtina těch, kdo zajišťují provoz sítě, vykazuje příliš velké ztráty vody „cestou“.

Obce napospas

Tím, že si sesbíralo údaje, ministerstvo nekončí. Data tvoří základ, na němž se teď zrodí návrhy, jak situaci zlepšit, dokud je čas. „V roce 2015 bylo do tržeb za vodné a stočné započteno 12,9 miliardy korun, které mohou být použity na obnovu vodohospodářského majetku. To považujeme za dostatečné, ale problém je v jejich rozložení,“sdělil LN Aleš Kendík, náměstek pro vodní hospodářství.

Tím myslí, že ne všichnimajitelé přistupují ke svěřené infrastruktuře stejně zodpovědně a je velmi složité je v tom koordinovat. Česká republika drží unikát v roztříštěnosti vodohospodářské infrastruktury, je jich tu 6400 a k tomu ještě více než 2700 zasmluvněných provozovatelů.

Shoda nepanuje ani v tom, jestli je 12,9 miliardy dostatečný objem peněz. Podle ředitele Sdružení oboru vodovodů a kanalizací Oldřicha Vlasáka by to chtělo spíš 20 miliard ročně. Navíc ne hypoteticky vyčleněných, ale opravdu utracených. Má za to, že hlavním viníkem nynější situace je stát, který v 90. letech předal infrastrukturu obcím, ale pak je nechal, ať si poradí samy.

„Nebyly žádné pobídky, regulativy, metodiky. To se všechno vytváří až teď, až v posledních letech se klade větší důraz na kvalitu a obnovu infrastruktury. Její část se od privatizace lehce vybydluje, chybí dostatečná kontrola,“vypočítal Vlasák.

Únosná, ale reálná cena

Jedno z opatření, která ministerstvo zemědělství zmiňuje, je například povinné vytvoření zvláštního bankovního účtu. Tam by majitelé trubek střádali peníze a vytvořila by se záruka, že půjdou opravdu na to, nač jít mají. I ministerstvo navíc ví, že je tu velký deficit v kontrole, jestli starostové plán financování obnovy opravdu vytvářejí, a plánuje se na to zaměřit mnohem důkladněji.

„Existuje mnoho obcí, kde nejsou plány obnovy dostatečné a nejsou řádně kontrolovány. Tam pak může starosta usoudit, že není politicky výhodné zvyšovat cenu vody, a za deset let po něm někdo zdědí úplně zanedbaný majetek s velkým vnitřním dluhem,“shrnul již dříveministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Problematické jsou hlavně menší, osamoceně stojící obce. Obsluhují vodou jen pár obyva- tel, ale tím jim náklady na udržování trubek v (teoreticky) bezvadném stavu nijak neklesají. Pro ně bude muset stát vymyslet, a taky vymýšlí, nějakou formu dotace. Kdyby měly do ceny promítnout, kolik je opravdu potřeba peněz na investice, platba za vodu by překročila sociální únosnost a venkov s pohraničím by se vylidnily ještě víc, než už vylidněné jsou.

Jako hlavní cíl sběru dat si ministerstvo zemědělství, které má roli strážce vodního sektoru, dalo, aby se cena začala kalkulovat podle skutečných nákladů. Nynější stav je neudržitelný a za stávajících podmínek nelze dosáhnout toho, aby se vodohospodářské společnosti zvládaly financovat samy. „To nemusí nevyhnutelně znamenat jen přenesení problému, tedy nákladů, na konečného spotřebitele,“uklidňuje závěrečná zpráva ministerstva.

Cena musí ve svém maximu ctít sociální únosnost a ve svém minimu pokrývat reálné náklady. Problém je v tom, že doposud zohledňuje jenom to první.