Ještě za Jiřím Ornestem
Včera se ve Strašnickém krematoriu veřejnost rozloučila s Jiřím Ornestem. Nedožil se vysokého věku a mohl ještě řadu let stát na jevišti a také psát. Naposledy se mu fantasticky povedly písňové texty ke Steigerwaldově muzikálu Liduschka o Lídě Baarové – už dlouho v českém divadle nezaznělo něco tak trefného, vtipného a jazykově originálního. Jako by do těch textů Ornest dal svou duši, svou báječnou, štiplavou ironii a schopnost nazývat věci pravými jmény.
Jeho smrt nám může právem připadat jako velká nespravedlnost. Po těžké operaci srdce, jejímž následkem ochrnul, se z větší části uzdravil – a vyžadovalo to hodně pevné vůle. Vrátil se do divadla, ale bohužel ne na dlouho, přišla jiná nemoc.
Vzpomínám na jeho a Krausovo Náhradní divadlo, za kterým se jezdilo do vysočanského Gongu, ale to zdaleka nebyla Ornestova první aktivita tohoto typu. Před Náhradním třeba s Tomášem Töpferem ve studiu Bouře nastudovali Smoking revue V + W, hráli ji tehdy v Žižkovském divadle a dobře jim to spolu šlo. Bylo to politicky trefné, sžíravé divadlo, které se koncem 80. let provozovalo. Divák měl pocit, že až vyleze ze sálu, bude rovnou perlustrován. Ornest pak režíroval i vlastní úpravu Holbergovy hry Jeppe z vršku, která se v Bouři hrála pod titulem Kdo je tady pánem.
V roce 1991 přišel na Zábradlí – oslovil ho režisér Jan Grossman, když rekonstruoval tamější soubor. Ornest nakonec v divadle zůstal čtvrtstoletí. V Grossmanově inscenaci Havlova Pokoušení, která vznikala za složitých podmínek a premiéru měla nakonec v roce 1992, hrál primáře. Pojal ho jako záludného, jízlivého a neprostupného tvora, skvělého manipulátora. Ornest si vždycky uměl poradit s nejednoznačnými figurami a najít pro ně přesnou polohu. Třeba v Ritter, Dene, Voss, jedné z prvních inscenací Thomase Bernharda u nás v Pitínského režii, jejímž základem bylo neselhávající expresivní herectví všech tří protagonistů – Ornesta, Emílie Vášáryové a Zdeny Hadrbolcové. Ornest (Voss) tu byl přímo lstivým ďáblem, který svou odpornou protivnost do detailu propracoval. Byl tak zábavný a divák si to opravdu užil.
Pak přišel na Zábradlí Petr Lébl a Ornestovou parádní rolí této epochy byl určitě strýček Váňa. Ovšem neztratil se ani v následujících poněkud tápajících letech po Léblově smrti – v další Bernhardově hře Náměstí hrdinů nebo v Zázraku v černém domě Milana Uhdeho. Opět mu výborně sedla absurdita a groteskní komika textu. Režisér Juraj Nvota vytvořil dojem, že na každé vyslovené slovo musí ten, komu je určeno, reagovat přinejmenším podebraně. A prim v tomto ohledu hrál právě Ornest. Otec Eduard v jeho podání si v poloze marastického a despotického starce přímo liboval, terorizoval manželku, jednoho ze synů ignoroval, svou ženu okázale nesnášel... Jenže Ornest nikdy nehrál první plán a jeho interpretace musela být potěšením i pro autora. Však takéMilan Uhde v rozhovoru pro LN řekl: Miluju figuru otce, jak ho hraje Jiří Ornest. Je obludně protivný, ale nakonec se nepřímo přizná k poznání, že jeho život proběhl nedobře.“
Jiří Ornest bude českému divadlu hodně chybět.