Sportovec, tedy vzor?

Českým fotbalem rezonuje další aféra

Odehrát zápas, poslechnout si hodnocení trenéra, dát rozhovor a alou domů. Ne, takhle to zdaleka u všech fotbalistů, resp. sportovců nechodí. Nezřídka se společná večeře nebo pivko protáhnou do ranních hodin, a to i víckrát týdně, což rozhodně nesvědčí o tom, že by v takových klubech příliš dbali na životosprávu a morálku. Je smutné a paradoxní zároveň, že tento nešvar je v tuzemských fotbalových vodách často spojován s hegemonem posledních let Viktorií Plzeň. V roce 2011měl pozitivní dopingový nález na metamfetamin její obránce Bystroň, průšvihy kapitána Limberského by už vydaly na menší knížku a nejnověji se řeší drogová kauza, do níž jsou zapleteni záložník Kopic a jeho bývalý spoluhráč Vaněk.

To je ten klub, který byl ještě nedávno stavěn na piedestal české kopané? A jeho hráči mají být vzory pro mladé fotbalisty?

Sportovci si slávy rádi užívají, často plnými doušky. Jenže ta je v dnešním světě spojena také s jistou společenskou odpovědností – za obraz klubu, potažmo sportu v očích veřejnosti, u sponzorů i za vliv na následovníky. Tady se totiž střetává jejich působení s oprávněností toho, že kluby, spolky a sportoviště čerpají prostředky z obecních a státních kas. A stát přece má mít zájem, aby z mladých sportovců nevyrůstali namachrovanci, kteří si myslí, že si po pár gólech nebo pozvánce do reprezentace mohou dovolit cokoliv.

Na druhou stranu je bláhové, až hloupé ze stejných důvodů sportovce též přehnaně adorovat. Vždyť sportovní kariéra je jejich práce, za niž se zodpovídají svým šéfům. A ti mají spravedlivě odměňovat i trestat. Nejde o poslání, v jehož rámci by automaticky měli platit za vzory. Těmi mají být opravdové a zasloužené autority. Tomáš Kubánek