K absurdní debatě o Transgasu

Předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřina Bečková (povoláním muzejní pracovnice zaměřená na publikování starších pohledů na Prahu) odbývá můj názor na Transgas konstatováním, že jsem „historička umění profesně zaměřená na starší období“a že „zdánlivá logika mých závěrů je pouhou demagogií“. Jsem překvapena, jaké argumenty jsou používány v debatě, která se tváří jako odborná. Připomeňme tedy, že z úst Kateřiny Bečkové nezaznělo k souboru budov Transgasu nic jiného, než že je jedinečný, mimořádný, kvalitní, unikátní, neopakovatelný, znaménko krásy, technický unikát, umělecký unikát apod.

Demagogie se dopouštím zřejmě proto, že využitelnost Transgasu pokládám za významný aspekt při úvahách o jeho ochraně. Pokud by stát usoudil, že Transgas je důležitou součástí našeho kulturního dědictví, pak jej neměl prodávat firmě založené na generování zisku. Ale i stát, domnívám se, by měl potíže jak s opravou, tak s trvale udržitelným využitím areálu Transgasu.

Autorka zcela pomíjí hlavní obsah mého článku – tedy apel, aby se ochránci památek starali o majetkovou politiku státu a města. Problémy přitom vyvolává právě nepromyšlený rozprodej majetku, a to nejen v Praze. Státní památková péče není ochotna se tomuto jevu postavit čelem a Klub Za starou Prahu to zřejmě bere jako normální.

Co se týče otázky, zda by „někoho zarazilo, pokud by Klub Za starou Prahu v roce 1900 bojoval za záchranu významné stavby z roku 1850“, lze odpovědět, že asi nezarazilo, i když si nějak nevybavuji konkrétní případ. Klub byl založen v době, kdy vrcholila asanace předmoderní Prahy. Pokud si dnes myslí, že na tomto poli má dobojováno a většinu své energie může napřít jinam, pak lze pochybovat o jeho smyslu, případně zvážit jeho přejmenování. Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 – Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz.